Save me, please

6. vaega

Stála jsem před zrcadlem, ostatně jako každý večer. Bylo to jiné. Člověk, na kterého jsem se dívala, byl jiný. Byla to jiná podoba tělesné schránky, ve které jsem byla. Ovšem jak to, že vypadala jinak a já přitom stále byla stejná?  Viděla jsem, jak z prázdných tmavých očí stékají slzy po tvářích a razí si cestu pryč. Pryč, daleko od tohoto těla. Jakoby ty slzy pronášely tichou modlitbu za mou duši, která byla už dávno zatracená. 

,,Dio!" trhnu sebou při zvuku mého jména. Rychle jsem si otřela oči a natáhla na sebe zpátky černou mikinu s potiskem kapely, kterou jsem kdysi poslouchala a vydám se po schodech dolů. 

,,Zlato, musím..." zarazí se táta při pohledu na mé vlasy. ,,Páni," vydechne a stále sleduje mé, teď už světle hnědé vlasy. ,,Sluší ti to, Dio. Opravdu," věnuje mi úsměv a já ucítím bodavý osten v mé hrudi. ,,Děkuju," šeptnu a stále z něj nespouštím zrak. ,,Co potřebuješ?" zeptám se a tím ho konečně vrátím do reality. ,,Musím jet do New Yorku. Za hodinu mi letí letadlo, ale během příštího týdne se vrátím. Mia bude mezitím u mé sestry. Ne, že bych vám s Ericem nevěřil, ale..." ,,Chápu," zarazím ho se smíchem a podejdu k němu, abych mu věnovala pusu na líčko. ,,Jen jeď, nemusíš se o nás bát. Pošli mi pak nějaké fotky," mrknu na něj a projdu kolem něj do kuchyně, kde si napustím vodu do sklenice. ,,Dobře. Děkuju. Nechám vám tady nějaké peníze, pokuste se nezabít a ať je tento dům v pořádku, až se vrátím, ano?" vyhrkne rychle a já pobaveně jen zakroutím hlavou. ,,Neboj se, tati, jen jeď. Není to poprvé, co budeme doma sami," řeknu, abych ho alespoň trochu uklidnila a pak se s ním rozloučím, jelikož k domu přijede taxi. 

Uslyším hlasy z horního patra a poté uvidím i jejich majitele. Eric podejde k oknu, aby se podíval, zda táta už odjel a pak něco rychle naťuká do telefonu, než mi věnuje pohled. ,,Za chvíli přijde pár lidí, nebude ti to vadit, Diy?" zeptá se mě a já se lehce zamračím a založím si ruce na hrudi. ,,Nechceš mi říct, že tady plánuješ párty, že ne?" zeptám se vážným hlasem a Eric jen pokrčí rameny. ,,Možná."

,,Přísahám, jestli se tomu domu něco stane, vlastnoručně tě nakopu," pohrozím mu a v tu chvíli uslyším uchechtnutí u dveří. Ten tu ještě chyběl... ,,Nemusíš se bát, příšero, barák bude v pohodě," ušklíbl se Gabriel a já opět měla problém se normálně nadechnout. ,,S tebou nikdo nemluvil, ale když už ses ozval, tak pro tebe platí stejné pravidlo," odseknu jen a rychle se vydám do svého pokoje, kde za sebou okamžitě zamknu a svezu se pomalu po dveřích k zemi.

Své prsty zabořím do svých útlých paží a snažím se zhluboka nadechnout, ovšem to nešlo. Pokoušela jsem se, opravdu ano, ale jakoby mé plíce nějaká ruka svírala a nedovolovala jim pořádně nasát vzduch. 

Nesnášela jsem tuto bezradnost, byla to má slabina, která do mě zabodávala jen další šíp, který mě ranil a já čím dál více krvácela. Slabost, strach...

Po chvíli jsem nakonec vstala a vydala se ke své komodě, ze které jsem vytáhla poslední šuplík. Pod ním se nacházela má tajná skrýš. Nebyla jsem na ni pyšná, opravdu ne, ale byla jsem příliš slabá na to se jí zbavit. Třesoucími prsty jsem popadla jednu z krabiček spolu se zapalovačem a šuplík vrátila na své místo. Pak jsem otevřela dokořán okno a vylezla na nejvyšší bod střechy, kde jsem se usadila a vytáhla jednu z těch trubiček. Jakmile jsem ji přiložila k ústům, zapálila její konec a nasála nikotin, cítila jsem, jak jsem o krok blíže hrobu. Cítila jsem, jak to svinstvo koluje mým tělem a zabíjí mé mozkové buňky. Věděla jsem, že je to špatné a samotné se mi to hnusilo, ovšem nešlo to zahodit. Ač jsem to sebevíce zapírala, byla to jediná věc, která mi pomáhala, aniž bych cítila bolest. 

Na malý moment mě otupila a já tak nemyslela na nic. 

,,Máš nějaký určitý důvod proč si ničíš plíce nebo jen nevíš, co se svým životem?" ozve se za mnou hlas a já sebou trhnu. Shlíží na mě a já zamrzla v pohybu. 

,,Co tady děláš? Na tuto stranu se jde dostat jen z mého pokoje," zamračím se na něj, naposledy si potáhnu a cigaretu odhodím. 

,,Ano, já vím," jen se na mě šklebí a zrak zaměří na krabičku v mých rukou. ,,Měla by sis koupit lepší zámek."

Zúžím na něj pohled a chvíli trvá než mi dojde význam jeho slov. On mi zničil zámek ode dveří?!

,,Klid. Zámek je v pohodě. Mám své metody," dodá pohotově a posadí se vedle mě.

,,Neměls právo mi lézt do pokoje. A stále jsi mi neodpověděl na otázku. Co zatraceně děláš tady?" zopakuju svou otázku a pozorně sleduju každý jeho pohyb. On mi však s klidem vytrhne z rukou krabičku a sám si nabídne jednu cigaretu. 

,,Neměl. A stejně jsem to udělal. Jsem na párty u svého kámoše," odpoví stručně a já cítím, jak mnou začne prostupovat vztek, ale strach zároveň. ,,Víš moc dobře, jak jsem to myslela."

Potáhne si krátce z cigarety a teprve poté na mě zaměří svůj zrak.  ,,Zajímalo mě, proč se nám vyhýbáš. Proč se všem vyhýbáš. Skrýváš se, ale stejně se neschováš," pokrčí rameny a já jsem zmatená. Je ten člověk vůbec normální?

,,To není pravda. Před nikým se neschovávám," zakroutím hlavou a více si stáhnu rukávy mikiny. 

,,Opravdu? A teď se snažíš přesvědčit mě nebo sama sebe?" stále na mě hledí a já cítím své srdce, jak se dává opět do pohybu. Nic neříkám. Nemám, co bych odpověděla, a tak se jen zahledím do dálky a ignoruju jeho přítomnost. 

,,Fajn, chceš mě ignorovat? Dobře, ale alespoň na jednu věc mi odpověz," řekne po chvíli a já se na něj krátce zadívám. 

,,Proč máš proboha celý černý pokoj?"