Save me, please

5. vaega

Jakmile zazvonilo na poslední hodinu, sebrala jsem si rychle věci a spěchala k autu. Nechtěla jsem žádnou změnu, opravdu ne. Byla jsem spokojená tak, jak jsem. Ovšem byla to skutečně pravda? Má skulina byla mé útočiště, do kterého nikdo neviděl. Nikdo se o ni nezajímal a já byla za to ráda. 

Pospíchala jsem k autu, až jsem nedávala pozor a do někoho narazila. Byl to Gabriel, ten zvláštní kamarád mého bratra a také bratr Timei. Okamžitě jsem sklopila zrak a snad ještě rychleji než předtím zmizela, aniž by stačil otevřít pusu. Myslela jsem si, že už to je v pohodě, jakmile jsem vystoupila ze školy, ale to horší teprve přišlo. Timea stála se širokým úsměvem u mého auta a čekala na mě.

,,Já říkala, že se mě jen tak nezbavíš. Jedeme," mrkla na mě a bez odpovědi nastoupila do mého auta. ,,es un mal sueño," sykla jsem tiše a snažila se uvolnit své prsty, které se dobývaly do mé kůže. 

,,Já opravdu nechci měnit barvu svých vlasů, Timeo," povzdechla jsem si, když jsem zapadla na místo řidiče. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Opět jsem si připadala jako lapená do pasti. 

,,Vím to, Dio. Nechceš na sobě nic měnit, ale k tomu, abys konečně začala žít, bys měla udělat za vším tlustou čáru. Když ráno vstaneš, měla bys v zrcadle vidět sebe jako člověka, ne zombie, která se bojí svého odrazu a den za dnem stále více uvadá. Vzpomeň si na Malého prince, jak se staral o růži. Starej se o sebe a miluj se tak jako on milovat svoji květinu," podotkla a já na ni nevěřícně zírala. 

,,Sakra. Neznám tě ani týden a už mi naháníš strach. Jak toto můžeš vědět? Vždyť o mně vůbec nic nevíš a stejně sázíš na jistotu," řeknu popravdě a mnu si prsty rukávy své mikiny. 

,,Neznám tě tak, jak si myslíš, ale stačí se na tebe podívat a jde vidět, že sotva přežíváš. Musela jsi toho asi hodně vytrpět, když se bojíš vyjít z té své skuliny, ve které žiješ. A možná se to nezdá, ale taky mám za sebou nepěknou minulost, která se na mně podepsala, ale jak říkám, je to minulost a člověk by se v ní neměl utápět, ale jít dál, protože to, co se stalo, už nikdo neovlivní," poví a já zalapám po dechu. 

Opět jsem cítila své srdce, které se tak urputně dalo do pohybu. Bolelo to, tak strašně mě její slova bolela, že i sebemenší pohyb mi dělal potíž. Kdyby jen věděla...

,,O tom ale jindy. Budu tě navigovat," uzavře tuto konverzaci a já jako opilá se nechám vést. Ani jsem si neuvědomovala, co se kolem mě děje. Jako bych byla zhypnotizovaná, jakoby můj život řídit někdo jiný, což byla pravda, ovšem tentokrát to bylo jiné a já nevěděla, zda se mi to líbí nebo ne.