„Jsem monstrum,"
„Ne, jsi jen člověk, co přežil zlé věci."
Uběhlo již skoro sedmdesát let od zmizení čtvrté zakladatelky organizace S.H.I.E.L.D. Zatímco ostatní její hledání dávno skončili, Steve Rogers se jí rozhodl i po tak dlouhé době najít. Jenž...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Co chceš dělat?" zeptala se ve chvíli, když šli do garáže a cestou si Rogers vyzvedl svůj štít, co s ním přežil 66 let u ledu.
„Napřed zavolám Samovi. Po té se s ním sejdeme v New Jersey a prohledáme to tam. Jakoukoliv podivnou aktivitu okamžitě nahlásíme S.H.I.E.L.Du," prohlásil, dal si štít do kufru auta a sedl si za volant dřív, než to udělala agentka.
*Mezitím o 24 hodin dříve - základna Hydry, 497 km od New Jersey*
„Tři...pět...sedm...nula," tiše jsem zašeptala kód od dveří, který mě mohl dostat ven. Bylo pozdě v noci. Ostatní vězni klidně spali ve svých celách a někteří další jen pomalu umírali v bolestech způsobených pokusy, co tu na nich dnes prováděli.
I já jsem byla oběť těchto pokusů, ale všechny jsem přežila. Jeden čas jsem tu byla i jediná, než sem přitáhli další děti, nepřátele apod.
Jeden z vězňů se zrovna probral. Během chvíle začal brečet bolestmi a držet se za břicho. Vyděšeně jsem se po něm ohlédla a hned na to jsem otevřela dveře od cely. Bylo mi ostatních líto, ale teď šlo o mojí kůži. I když mě někdy nebyli zrovna přívětivý. Opatrně jsem otevřela dveře od cely a zamířila dlouhou chodbou pryč. Všude byla tma. Občas někde nějaký ten voják z této organizace, co nás držela. Jmenovala se Hydra.
Šla jsem skrz stíny. Pokoušela se nebýt slyšet a dostat se ven bez problémů. Zanedlouho jsem uslyšela hovor dvou Hydrantů mířící ke mně. Sevřelo se mi srdce a rychle jsem se rozhlédla. Uviděla jsem větrací šachtu. Dost velkou na to, abych se do ní vešla.
Rychle jsem sundala mřížku a vlezla si dovnitř. Mřížku jsem vrátila na původní místo a lezla skrz šachtu do bezpečí. Netušila jsem, do čeho bych se mohla dostat na druhé straně. Furt jsem kličkovala doleva, doprava, rovně apod.
Po nějaké půl hodině jsem ucítila ledový vzduch. Pomalu až štiplavá zima. I přes to, že jsem na sobě měla krátké černé tílko, šedé tepláky a bosé nohy, vysoukala jsem se z šachty a dopadla na zem plnou sněhu. Málem jsem vypískla, ale udržela jsem se a rychle se vyškrábala na nohy. Přestala jsem se divit, proč byla taková zima. Zrovna padal sníh, byl velký mráz a všude hromady sněhu.
Rozhlédla jsem se a uvědomila jsem, že jsem se po letech konečně dostala skrz ten očkový ostnatý drát, co mi vždy bránil v cestě za svobodou. Pocítila jsem chvilkový pocit štěstí, než mě vyrušil známí poplach, co zazněl vždy, když se pokoušel někdo uniknout.
Okamžitě jsem se rozeběhla do lesa. Za mnou se ozvaly hlasité křiky vojáků a výstřely ze zbraní, co mě naštěstí pokaždé minuly. Docházel mi po pár minutách běhu dech. Nevěděla jsem, co dělat. Všude byli stromy, kopce, byla velká tma a nevěděla jsem kam. Nakonec jsem po pár metrech doběhla k nějaké silnici. K mému štěstí zrovna jelo kolem nějaké nákladní auto, tak jsem mu vyskočila na část, kde vezl zakrytý náklad. Rychle jsem se pod plachtu schovala a doufala, že mě tam nikdo neobjeví.
