„Jsem monstrum,"
„Ne, jsi jen člověk, co přežil zlé věci."
Uběhlo již skoro sedmdesát let od zmizení čtvrté zakladatelky organizace S.H.I.E.L.D. Zatímco ostatní její hledání dávno skončili, Steve Rogers se jí rozhodl i po tak dlouhé době najít. Jenž...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ucítila jsem na sobě neobvykle studené ruce. Injekční jehly, jak se mi dostaly pod kůži, aby do mě stříkly nějakou látku. Jako bych se nemohla hnout. Byla jsem až paralyzovaná.
Pomalu jsem se dostávala k vědomí, ale jakoby moje oči neposlouchaly a nechtěly se otevřít. Nechápala jsem, co se kolem mě dělo. Moje ruce i nohy byly připoutány koženými pásky k nějakému stolu z kovu, co se mi nezdál už tak chladný. Chtěla jsem se zeptat, kde to jsem a co se mnou dělají, případně volat o pomoc, ale jakoby mi vyschly hlasivky a já se dokázala jen nadechnout.
Opět jsem ucítila další jehlu, jak mi projela skrz žílu na ruce. Chtěla jsem s tou rukou ucuknout, ale nemohla jsem. Cítila jsem se hrozně slabá.
Zničehonic jsem u srdce pocítila bodavou bolest. Ne takovou tu normální, co se děje každému z nás, ale tahle byla až extrémní. Jakoby mi něco srdce rvalo na kusy a já začala lapat rychle po dechu.
„Co se děje?!" řekl nademnou nějaký mužský hlas. Odhadovala jsem tak na dvacet až třicet let.
„Stabilizujte jí. Honem!" ozval se zase jiný. Tentokrát to vyznělo jako žena. Bolest jakoby začala ustupovat. Můj dech se však stále neuklidnil. Něco se ze mě začalo drát ven a těsně, než se to dostalo na povrch, změnilo se to na nějakou energii, která odhodila ode mě většinu lidí, co mě chtěli stabilizovat.
Rychle jsem se posadila a otevřela konečně oči. Byla jsem někde na sále. Doktoři kolem se rychle zvedali a dva mě popadli z každé strany. Začala jsem sebou prudce trhat. Nevěděla jsem, kde se najednou ve mně vzalo tolik síly, protože se mi povedlo urvat kožené pásky na rukou.
„Slečno, uklidněte se!" zvýšil na mě jeden z doktorů hlas a už se ke mně blížili s další injekcí, kterou jsem jim obratem vyrazila z ruky, když se mi povedlo uvolnit jednu z rukou. „Chceme Vám pomoct!"
Už jsem je ignorovala. Vracely se mi špatné vzpomínky z pokusů z Hydry a chtěla jsem pryč. Okamžitě. Co nejdál od doktorů, jehel a prostorů v bílé barvě. Uvolnila jsem trhnutím i druhou ruku, kterou jsem následně druhému doktorovi vrazila pěstí. Nechtěla jsem to udělat, ale byl to prostě malý okamžik, kterýmu jsem nedokázala zabránit.
Sundala jsem že sebe hadičky, co jsem měla všemožně po těle. Nějakým způsobem jsem od sebe dokázala všechny doktory, co se na mě sesypali. Pak jsem se podívala na jednu zeď. Přála jsem si utéct a ona se zničila a začala hořet. Uskočila jsem, ale když jsem se podívala po doktorech, jak se začali zvedat, aby mě chytli, rozhodla jsem se ohněm proběhnout a tak jsem i udělala.
Očekávala jsem popálení od ohně, ale nic jsem neucítila. Jako bych s živlem splynula. Nechala jsem to být a rozhodla se utéct. Co nejdál z toho blázince. Běžela jsem, co mi síly stačili. Normálně bych se dávno zadýchala, ale něco mě pohánělo vpřed. Nová energie. Něco, co jsem v sobě nikdy necítila. Smysly mi zbystřily o několik procent víc.
