Infikovaný

1. kapitola - Infikace

,,Hochu? … Hálo? Slyšíš mě? … Je vůbec naživu?“ Peter slyšel různé hlasy mluvící na něj, přes sebe.. Snažil se ze všeho nejvíc otevřít oči, ale nešlo to. Prudce zápolil s těžkými očními víčky.

,, Myslím, že se probírá!“ vykřikl ženský hlas. Peter se přemohl a otevřel oči. Okamžitě je musel znovu zavřít, protože ho oslepilo denní světlo slunce.

,,Jsi v pořádku? Mluv s námi, chapče!“ naléhal na Petera mužský hlas. Peter usoudil, že to bude řidič toho auta, do kterého vrazil. Pomalu si vzpomínal na poslední události. Posadil se.

,,Opatrně, chlapče, můžeš mít nějaké zranění.“ ozvala se znovu žena. Vypadala vyděšeně.

,,Jsem v pořádku.“ řekl Peter a škrábal se na nohy.

,,Sanitka je na cestě, zůstaň tu, oni si tě potom zkontrolují.“ řekl muž rozhodně.

,,Ne! Sanitka ne! Já musím … jít. Do práce!“ naléhal Peter.

,,Vyloučeno! Kdo ví, jestli nemáš nějaký otřes mozku! Počkáme, dokud si tě neodvezou do nemocnice!“ namítala žena. Peter se ale nehodlal odvést do nemocnice a zkazit si příležitost o perfektní práci. Po několika pokusech se vyškubnul ženě, muži i ostatním a utíkal odtud pryč.

Zastavil se až pár bloků dál. Sedl si na lavičku a koukal se kolem. Trochu se mu motala hlava, ale pomalu to ustupovala. Podíval se na hodinky. Čas rychle ubíhal, neměl ponětí, jak dlouho byl v bezvědomí, ale věděl, že se musí co nejrychleji dostat do laboratoře. Tentokrát se nenechá vyhodit hned první den. Zvedl se a utíkal na metro.

V metru si sedl co nejdál od lidí. Ale i tak se na něho všichni dívali buď s vyděšenými, nebo opovrhujícími pohledy. Podíval se na svůj odraz ve skle. Vypadal přímo příšerně. Vlasy měl zalepené potem, několik krůpějí potu se mu ještě drželo na čele. Tričko s nápisem ‚Give me freedom‘ bylo roztržené a špinavé zároveň. Ruce měl plné modřin a sám cítil, že zapáchá. Povzdychnul si. Jediné štěstí bylo, že příští zastávku vystupoval.

***

Když konečně stál před budovou, zhluboka se nadechl. Tentokrát si to nezkazí. Vešel dovnitř budovy. Zjistil si, kde právě teď je jeho šéf a zamířil do místnosti s názvem A350. Po několika marných pokusech dveře našel. Při procházení těmito dveřmi si připadal … zvláštně. Laboratoř totiž bylo místo, kde jste si připadali jako hodně daleko od dopravní špičky New Yorku. Bylo tu docela nezvyklé ticho a barevnost tu byla opravdu různorodá. Ve všech koutech se nacházeli zkumavky, chemické sklo, mikroskopy a další a další věci. Sám Peter nemohl uvěřit, proč ho vzali zrovna jeho.

,,Pan Samson?“ ozval se hlas za jeho zády. Peter se otočil na obtloustlého mužíka.

,,Dobrý den, pane Swaine.“ odpověděl Peter a vynutil si na tváři úsměv. Swaine ho sjel pohledem, pozvednul obočí.

,,Pustíme se do prohlídky, čeká vás spoustu práce.“ vyvedl Petera ze dveří a zamířil chodbou pryč. Začal s důkladnou prohlídkou laboratoře, s Peterovými povinnostmi a se zákazy, kterých bylo asi nejvíc. Když Swaine Petera dokonale uspal, zastavili se tam, kde začali. Swaine se podíval na Petera a podal mu rukavice.

,, Začněte tam a pozor na kádinky.“ Swaine ukázal na stůl se zaschlou kyselinou. Peter přikývl a pustil se do práce.

***

 Bylo už pozdě večer. Peter byl vyřízený. Počítal s tím, že první dny budou nejhorší, ale nečekal, že si ho až tolik podají. V podstatě neměl čas ani na kávu. Mopem zajel k prahu dveří a drhl zeleno třpytivou hmotu.

,,Uh..“ Musel se opřít o dveře, jinak by omdlel. Zatočila se mu hlava a ruce už měl tlačením na mop rozetřené. Jakmile však přitlačil na dveře, ozvalo se lehké cvaknutí a dveře se otevřely. Peter zamrkal a opřel se o rám dveří. Koukal do země a snaživě mrkal očima. Bylo mu najednou strašně špatně. Posuzoval, že se tu možná nadechl nějakého výparu nebo … Ale ne, tu myšlenku hned zavrhl.

Napřímil se a rozhlédl se. Dveře měli název A364 s popiskem: Přísně tajný! Peter si pamatoval, že zrovna tyhle dveře byli jedny z prvních, do kterých dostal zákaz. Neovládnul však svoji zvědavost a nahlédl do místnosti. Vypadala jinak než ostatní místnosti v budově. Světlo bylo o něco intenzivnější než v jiných místností a bylo tu spoustu poliček s šanony, nejspíš archívy. Jediný kulatý stůl uprostřed měl kolem sebe tři židle. CVAK! Peter se okamžitě otočil. Dveře se za ním zacvakly. Rozeběhl se zpátky a zkusil kliku. Nic. Zkusil to znovu. Nic. Začal lomcovat s dveřmi. ,,Do háje…“ Peter znervózněl.

 Otočil se a rozhlédl se. Dveře byli jedinou možností východu. Nebylo tu ani okno. Mohl by počkat, až někdo půjde okolo a začít křičet. Ale měl by z toho průšvih. Hned první den a on už poruší zákaz? Ne, tuhle možnost zavrhl. Jak se odsud ale dostane? Byl nervózní a nevěděl co dělat. Když se mu však zamotala hlava, usoudil, že dobrý nápad bude posadit se.

Dobrých deset minut seděl a přerývaně dýchal. Po jakémsi vnitřním vzpamatování se se postavil. Popošel v místnosti dál. Zamířil k jedné poličce s šanony. Opatrně jeden vytáhnul a náhodně otevřel. Začal číst. …v prvních okamžicích reagoval objekt omezeně, zdálo se, že je slepý. Po pár minutách se lehkými otřesy probral zpátky do vědomí a začal ničit klec. Zuby se zdály tvrdší a odolnější než normálně, z úst vykapávala fialovo-zelená kapalina, která … Peter se zarazil. Zase na něho šly mdloby. Společně s šanonem se usadil na jednu ze tří židlí a pokračoval ve čtení.

Za půlhodinu přečetl několik šanonů. Po odložení dalšího se přichytil stolu a zhluboka se nadechl. Nejen, že mu z toho všeho, co se dočet, bylo špatně, ale pořád se mu motala hlava. Peter sice nerozuměl všemu, co se dočetl, ale bylo mu jasné, že to není žádný obyčejný pokus a zda je to vůbec legální. V myšlenkách si živě představoval každý obraz, o kterém se dočetl. V některých okamžicích si ani nebyl jistý, jestli se pořád hovoří o zvířatech. Nemohou přece zkoušet tak nebezpečnou směs s těmito účinky na lidech? Nebo ano? Peter byl hluboce zabořený ve svých myšlenkách. Párkrát zamrkal a otočil se na cestu s šanonem zpátky k poličkám. V ten moment uslyšel klíčky v zámku.

Zarazil se a zdřevěněl.

,,Mohl bys prosím na chvilku?“ Peter uslyšel ženský hlas na chodbě. Přestal slyšet klíče v zámku a najednou bylo ticho. Jen slabounké hlasy kdesi z jiných místností. Vydechl si a pak ucítil teplý proud na krku. Okamžitě vystartoval rukou. Celý krk směrem od ucha dolů měl polepený jakousi tekutinou. Ruku si namířil před obličej. Krev. Zavřel oči a nadechnul se, tiše zanadával. Když je znovu otevřel, měl před očima mžitky. Všechno, co se mu dělo doteď se znásobilo. Teď už si byl Peter jistý, že malá nehoda s autem se na něm projevila. Postavil se a chtěl dojít ke dveřím. Místo toho se svezl na kolenech k zemi. Ozvalo se cvaknutí dveří. Peter sebral všechny síly a postavil se. Dveře se otevřely. Peter se otočil a pohlédl na muže na prahu dveří. Byl to Swaine.

,, Ty…“ vyšlo Swainovi z úst. Jeho tvář se zkroutila do úšklebku a vešel do místnosti. Dveře byli stále otevřené.

,,Moc mě to mrzí, pane Swaine. Vytíral jsem tu na chodbě… bylo otevřeno … a …“ Peter koktal a nevěděl jak z toho ven. Z výrazu pana Swaine však usuzoval, že situace je pro něho špatná. Polknul. Nevěděl proč, ale vybavilo se mu několik stránek z šanonů a zalomcoval s ním tak trochu strach.

,,Neměl jsi sem lozit, kluku …“ začal Swaine. ,, … Teď za to zaplatíš.“ dodal a zatnul ruce v pěst. Peter poznal, že teď má na mále. Než stačil zareagovat, vrhnul se obtloustý Swaine přímo na něho. Peter uskočil dozadu a zavrávoral. Jediným důvodem, proč se držel na nohou, byl adrenalin. Pro Swaina to byl asi prudký pohyb, protože měl co dělat, aby popadl dech. Peter vycítil svoji šanci a rozeběhl se vstříc dveřím. Než však stačil udělat druhý krok, Swainova ruka popadla Petera za lícem a hodila ho do stěny plných kádinek s chemikáliemi a injekčními stříkačkami.