The Last (cz)

Úvodní kapitola

Zdravím :)  musím uznat, že začátek je celkem depresivní :D ale zbytek už bude o něco více pozitivní 

Obrázek tam nahoře je má tvorba >w< 

(můžete mě najít na instagramu jako LaiiChan nebo na twitteru jakoChanLaiSoo

_________________________________________________________________________

Technologie, to je něco co údajně posouvá lidstvo vpřed, ale aniž by si to lidé uvědomovali, ničí je to kousek po kousku. Přinesla spoustu dobrých, ale zároveň i špatných věcí a jednou z nich bylo něco co dokázalo vyhubit skoro celé lidstvo. Zaslepení mobilními telefony, počítači a vymoženostmi, které byly jen pro pohodlí, si lidé ani nevšimli,že se pod jejich zraky rozrůstá něco tak nebezpečného, co by navždy mohlo ukončit naprosto všechny lidské životy na planetě Zemi.

Začalo to pokusy na zvířatech a později tajnými pokusy na lidech. Přerostlo to v nemoci a epidemie, malý počet úmrtí až se z toho nakonec stal smrtící vir, který dokázal degenerovat geny a vytvářet mutaci, která člověka později buď zabila, nebo ho držela při životě, zatímco se jeho tělo rozpadalo a dělalo si samo co chtělo.

Trvalo to jen pár let a skoro celé lidstvo zmizelo z povrchu zemského...až na něj.

Seděl u tmavého dubového stolu v kuchyni a pohled svých malých temně černých očí upíral na desku stolu před ním. Světlé šedé vlasy mu padaly do obličeje a šimraly ho na tvářích, ale to ho nezajímalo. Bylo mu to naprosto jedno, nezajímalo ho to stejně jako jeho okolí a vše mimo zdi jeho domu. Seděl na židli u stolu už dlouho, poslouchajíc pravidelné tikání hodin na stěně nad dveřmi, stejně pravidelné jako jeho tichý dech.

Slunce venku zapadalo a barvilo oblohu do oranžových až růžových barev, malé obláčky a táhlé mraky tvořily nádherné obrazce a dělaly tichý svět alespoň o něco hezčím. Ulice byly prázdné a díky zapadajícímu světlu,které pomalu klouzalo po stěnách rozbořených mrakodrapů a jiných budov byly tajemné, skoro až děsivé.

Šedovlásek se konečně pohnul, lehce natočil hlavu na stranu a smutným pohledem se zadíval ven z okna na zapadající slunce. V jeho očích se objevily slzy a hrdlo se mu sevřelo, když z jedné z budov vyšla malá postava. Nemusel se na ní ani dlouho a pozorně dívat, aby poznal co je zač. Její postoj a šouravá chůze, volné končetiny, které se při pohybu samy houpavě pohybovaly dopředu a dozadu. Vídal to každý den už rok v kuse, v noci toho byly plné ulice a i přes den je byl schopný zahlédnout. Byla to jeho jediná společnost, která mu buď chtěla ukousnout hlavu, nebo vyrazit dveře jeho domu.

Byl to jen rok od doby co zjistil, že je v celém Seoulu naprosto sám, jediný žijící člověk. A nejen v Seoulu, ale i široko daleko v okolí. Kam až se odvážil se vydat, nikde nikoho nenašel. A vzdal to, nedokázal se vydat dál,aby hledal jiné živé lidi, protože se smířil s myšlenkou, že je naprosto sám. Že už nikdy neuvidí svojí rodinu, přátelé,jiné lidi.

Stáhnul si dlouhý bílý rukáv více dolu a chytil ho prsty. Otřel si s ním oči a vydal ze sebe hluboký povzdech, který protnul hrobové ticho. Nemluvil tak dlouho, že skoro zapomněl, jak zní jeho hlas. Pustil mokrý rukáv od slz a spustil ruce volně na desku stolu, na které ležely dvě kratší katany v pouzdrech. Byla to první zbraň, kterou našel, když se ten den ve zmatku a spěchu nechtěně oddělil od své rodiny a ocitl se sám obklopen nakaženými tvory, kteří děsivě řvali a zakousávali se ostatním do hrdel, končetin, kamkoliv, jen aby si z nich kousíček uloupli.

Viděl spoustu filmů o apokalypse, ale nikdy nevěřil, že se to doopravdy stane. Na jednu stranu mu filmy dost pomohly, dokázal si co nejrychleji obstarat jídlo, věděl po čem sáhnout jako první, co se mu hodí a co ne.

Zapřel se a zvedl se ze židle, ale od stolu neodešel. Zůstal stát s dlaněmi položenými na desce stolu a tolik se přemáhal, aby se dále pohnul. Už ho unavovalo dělat to samé každý den dokola. Pořady v jeho televizi už ho přestaly bavit, všechny jeho hudební nástroje ležely poházené v koutě,když už tvoření hudby nemělo cenu. Neměl pro koho tvořit,neměl koho hudbou inspirovat a komu tím pomoci nevzdávat se svých snů.

Nikdy neměl lehký život, jeho dětství stálo za nic, trpěl depresemi, cítil se jako prokleté dítě, které může za všechny špatné věci, co se kdy staly.Nikdo mu nerozumněl, nikdo tu pro něj nebyl. S nádechem zavřel oči a oddělil od sebe rty.

"Občas se také děsím sám sebe..." řekl tiše se zoufalstvím v hlase a pousmál se. V hlavě si přehrával slova své písně "The last" kterou nedávno složil a která pro něj opravdu hodně znamenala.

"Hádám, že jsem opravdu poslední...Min Yoongi je už dávno mrtvý...jsem...mrtvý."jeho slabý tichý hlas se třásl tak jako se začalo třást jeho tělo. Kousnul se do spodního rtu a stáhnul ruce pomalým pohybem ze stolu. Zvednul je do úrovně své hlavy a vší silou praštil pěstma do dřevěné desky, která zapraskala. Schoval si tvář do dlaní a svezl se zpět na židli. Byl zlomený, ať se snažil být sebevíce silný jak chtěl, už to nedokázal unést. Ten silný Min Yoongi byl pryč, místo něj tu byla hromádka, která se už jen po roce samoty psychicky zhroutila.

Jeho oči se rozšířily, když mu hlavou proběhla myšlenka. Rychle se zvednul a přišel ke kuchyňské lince. Prudce otevřel šuplík s příbory a vytáhnul kuchyňský nůž. Vyhrnul si bílý rukáv na pravé ruce a otočil jí dlaní směrem nahoru. Rozklepanou rukou přiložil ostrou čepel nože ke kůži na zápěstí a zaváhal. Slzy mu stékaly po tváři, obraz se mu jejich návalem mlžil, ruce se mu třásly a cítil slabost v nohou.

"Proč..." spustil pravou ruku volně podél těla a levou stále svíral nůž.

"Proč to nedokážu!"zakřičel zoufale do hrobového ticha. Hodil nůž na zem a projel si rukou šedé vlasy. Když se zvenku ozval bublavý zvuk, který vydávaly zombie na ulici, upřel svůj pohled zpět na okno. Slunce stále ještě úplně nezapadlo, jeho paprsky osvětlovaly minimálně polovinu silnice mezi domy. Yoongi zatnul zuby, vzal své katany ze stolu, připevnil si je na záda a vyšel z kuchyně ven. Když to neudělá on, udělá to za něj někdo jiný. Buď zemře, nebo se bude ulicemi potulovat jako rozpadající se hromada masa a kostí.

Prošel kolem schodů do druhého patra, obul si boty a odemknul dveře, které se chvíli na to pomalu otevřely. Celý Seoul byl naprosto zničený. Po tom co se lidé dozvěděli o růstu úmrtí díky nemoci, začali panikařit,snažili se před tím ujet, nechávali vše za sebou, rozbíjeli výlohy, způsobili obrovský zmatek. Všechny výlohy v jeho ulici byly rozbité. Na chodnících bylo sklo, na silnici stálo pár nefunkčních aut a jedno, které patřilo jemu.

Prošel dveřmi svého domu a rozhlédnul se kolem sebe. Ještě stále se přemlouval, jedna jeho část na něj křičela ze všech sil, aby se otočil a znovu se zavřel v domě. Ta druhá pohybovala jeho nohama a vedla ho doprostřed silnice. Šel společně se světlem přímo tam, kde se pohybovaly ty nakažené bestie. Ruka mu zacukala, automaticky už chtěl vytáhnout jednu ze svých katan, ale neudělal tak. Křečovitě zavřel oči a se zaťatou čelistí pokračoval v chůzi. Slyšel kroky, které se zrychlovaly, chraplavé a bublavé zvuky, dokonce je už i cítil. Jen čekal, kdy se mu zahryznou do těla a roztrhají ho na kusy.
V dálce uslyšel slabý zvuk výstřelu. Byl to vůbec výstřel? Nebyl si jistý, určitě se mu to jen zdálo. Teď už stejně bylo pozdě na to, aby to zjistil. Otevřel oči a ve chvíli kdy se k němu natahovala ruka zombie, ozval se další výstřel. Tak hlasitý, že sebou zombie trhly a podívaly se za zdrojem zvuku. Ruka, která se k Yoongimu natahovala teď ležela bez hnutí na zemi. Kdokoliv tu ruku trefil musel být dobrý střelec. A musel být živý...další člověk. Šedovlásek pomalu zvednul pohled a zadíval se před sebe. Rukou si zastínil oči, aby mu slunce nesvítilo přímo do tváře. Dech se mu na vteřinu zastavila jeho srdce vynechalo, když na střeše jednoho z aut uprostřed silnic zahlédnul postavu se zbraní v ruce.

"Co tam tak stojíš, chceš snad,aby tě sežrali?!" zakřičela osoba.

Ano, to bylo přesně to co před malou chvíli Min Yoongi chtěl...ale teď tu nebyl sám, nebyl poslední.