The Last (cz)

Kapitola 2. nepřítel spojencem

Hoseok

Rozrazil jsem dveře domu,který patřil chlapci za mnou. Chytil jsem ho za zápěstí a vtáhl dovnitř, aby se tolik neloudal. Tvářil se, jako kdyby byl myšlenkama v naprosto jiném světě, stále se na mě díval, ale nepromluvil ani slovo. Zavřel jsem dveře, zajistil je těžkou závorou a několika zámky, které tam měl a s hlubokým oddechem jsem odložil svou zbraň na zem. Zvednul jsem pohled k šedovláskovi a oddělil od sebe rty. Z mých úst však nevyšlo ani slovo, ani hláska. Nevěděl jsem co říct, nebo toho možná bylo tolik, že jsem akorát nevěděl kde začít.
Šedovlásek stojící přímo přede mnou ke mě natáhnul ruku a lehce se prsty dotknul mé bundy.Když si uvědomil co dělá, rychle stáhnul ruku zpět.
"J-jak..."odkašlal jsem si s rukou před ústy, když se mi hlas zadrhnul."Jak dlouho tu už žiješ?" zeptal jsem se tiše.

"Už rok"odpověděl stále s nejistotou v hlase. Jeho hlas mě překvapil, vtom tichu, které domem vládlo, zněl jinak, než když mi odpovídal na mou otázku venku. Jeho hlas byl pěkný a příjemný ale zároveň zajímavý a plný odvahy. Možná to znělo lehce hloupě, ale v jeho hlase se skrývala odvaha a odhodlání.
Ještě, než jsem se stihnul zeptat na jeho jméno, odpověděl mi sám."Yoongi...Jmenuji se Yoongi." odepnul si popruhy na kterých měl připevněné pouzdra katan. Opatrně je odložil na skříňku v předsíni a sundal si svou bundu. Byla tmavá, černá se světlým krémovým kožíškem. Bylo na ní znát, že je často nošená a už několikrát zašívaná tak jako většina jeho oblečení.
"Hoseok." představil jsem se. "Ale někteří mi říkají J-Hope."
Yoongi povytáhnul obočí a svýma malýma černýma očima se zadíval do těch mých. "J-Hope?"zeptal se s lehkým náznakem smíchu v hlase. Bylo to spíše takové pozitivní uchechtnutí.
"Snažím se mít naději a dávat jí i ostatním." pokrčil jsem rameny a udělal to samé co on.Sundal jsem si svůj batoh a svou bundu. Yoongi se na pár vteřin mlčky zadíval do země. Se zavrtěním hlavy si přejel dlaněmi po obličeji a zhluboka se nadechl.
"O co jsi se tam venku snažil?"
"O co?" zopakoval po mě a prošel kolem schodů až do kuchyně. "Nebylo to snad jasné?" utrousil trochu suše. Otevřel lednici a vytáhnul z ní flašku alkoholu.Následoval jsem ho a s rukama založenýma na hrudi se opřel ramenem o futra.
"Chtěl jsi se zabít...Takovou smrt byzvolil jen blázen."
"Říkal jsi, že ostatní ti říkají Hope...je vás víc?" naprosto ignoroval mojí větu zatím co otevřel flašku a pořádně se z ní napil. Po pár locích odtáhnul flašku od úst a znechuceně se na ní zadíval. Olíznul si zbytek alkoholu za rtů a natáhnul ruku s flaškou ke mě. Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.
"Máme v Busanu základnu. Jsou tam všichni, kteří se stihli zachránit."
Yoongi se znovu zasmál, tentokrát nevěřícně. Před tím,než nacpal flašku zpět do lednice, ještě jednou se z ní pořádně napil. Posadil se ke stolu a opřel se o opěradlo židle. Ruce nechal viset volně podél těla a jeho oči se už po několikáté zastavily na mě.
"Je na mě snad něco zvláštního, nebo zajímavého?" obočí mi tázavě vystřelilo nahoru, když na mě na můj vkus zíral už moc dlouho.
"Jen jsem neviděl živého člověka už rok...Jsi pro mě více, než zajímavý."pokynul mi, abych si sednul naproti němu. Orazil jsem se ramenem od futer a posadil se ke stolu na židli.
"Žiješ tu už rok sám? To musí být-"
"Nudné." doplnil mě. "Každý den dělat to samé, rok mluvit jen sám se sebou. Měl jsem toho po krk. " pokrčil rameny.
"Proč by ale někdo z Busanu jezdil až sem do Seoulu?"
"Kvůli zásobám."odpověděl jsem "Vlastně jsme sem jeli kvůli přeživším.Nevěřili mi, že by v Seoulu mohl ještě někdo žít. Vzal jsem s sebou svého přítele...rozdělili jsme se těsně před tím, než jsem našel tebe." podepřel jsem si hlavu jednou rukou a zadíval se ven z okna, které bylo hned vedle stolu. Kdybych alespoň mohl Jungkooka nějak kontaktovat. Ale neměl jsem jak.
"Zítra...zítra ho půjdu najít. Doufám, že jsem ho naučil dostatek věcí na přežití." povzdechnul jsem si."Najdu ho a vrátíme se zpět do Busanu." svůj pohled jsem přesměroval od okna na Yoongiho. Z jeho pohledu se nedalo vyčíst naprosto nic.
"Vrátíme se společně s tebou."usmál jsem se na něj.