The Last (cz)

Kapitola 1. - Přeživší v Seoulu

Ahh nevím proč, ale vždy se mi některá slova sloučí do jednoho, proto se omlouvám kdyby jsem něco přehlédla TuT 

____________________________________________________________________

Hoseok

Byl to už druhý den co jsem společně s Jungkookem vyjel z Busanské základny hledat přeživší ve větších městech. Ještě pár hodin zpátky jsme seděli v provizorní kanceláři našeho 'vůdce' a dohadovali se o tom, že cesta do Seoulu nemá cenu.
"V tom městě nikdo nepřežije ani týden!" křiknul na mě Jin, který se opíralo desku stolu, skoro na ní až seděl a ruce měl založené na hrudi. "A jestli tam pojedete pro někoho, zpátky už se nevrátí ani jeden z vás." rozhodil rukama a odrazil se od stolu aby se rovně postavil a věnoval mi varovný pohled.
"Ale co když tam nějací lidé jsou? Přece jen je v Seoulu ještě hodně zásob, pár lidí by tam žít mohlo. Čím více nás bude,tím lépe."

"A máš záruku, že ti lidé co tam žijí se s tebou budou chtít vrátit, hyung?"ozval se Jungkook, který postával stranou a do teď mlčel. Podíval jsem se na něj překvapeně, jako by mě zradil tím, že se přidal na jejich stranu.
"Včera jsme byli v Suncheonu, západně od Busanu a nikoho jsme nenašli." řekl tiše, jako by se bál to říct a nebyl si jistý na čí straně vlastně má stát. Se zoufalým pohledem jsem se otočil na Banga, našeho vůdce, který seděl za stolem s rukama sepnutýma pod bradou a celou dobu nás poslouchal.
"Jin má pravdu, pokud tam někdo opravdu je,pravděpodobně nebude chtít jet přes celou republiku až do Busanu." řekl klidným a vyrovnaným hlasem. Jin se na mě svítězoslavným úsměvem podíval, ale jeho výraz se změnil ve chvíli, kdy Bang znovu promluvil.
"Ale žádní lidé tam být nemusí. Zato doplnění zásob by nebylo na škodu. Přejet Hranici není tak těžké, horší je to co je za ní. Jsem ochotný dát ti jeden z jeepů a zbraně, ale nepojedeš sám."
Atak jsme s Jungkookem skončili v jednom autě a tichu, které rušilo akorát vrčení motoru.
"Hyung..." promluvil hnědovlásek vedle mě, když ho mlčení začalo unavovat. Díval se z otevřeného okýnka na ubíhající krajinu a pohrával si přitom se šňůrkama své tmavé bundy.
"Hm?" zamručel jsem s pohledem upřeným na cestu před námi, která se zatím ještě dala nazvat slušnou silnicí.
"Co když tam ti...z Daegu... už byli?"
"V Seoulu?" krátce jsem se na něj podíval a po tom co kývnul na souhlas jsem se hlasitě zasmál.
"To má být vtip? Ti zbabělci by z Daegu nevytáhli paty.Mají až moc velký strach na to, aby jeli za hranici do hlavního města."
"Možná ten strach mají oprávněně..."

"Bojíš se snad?"tázavě jsem povytáhnul obočí nad jeho tichou poznámkou kterou zamumlal do otevřeného okýnka. Nic na to neodpověděl, jen se dále díval kolem a hrál si se svou bundou. Už před hodinou jsme projeli městem Daejeon, které bylo severozápadně od Busanu a byla to nejkratší cesta, která nevedla přes Daegu nebo v jeho blízkosti, kde sídlili naši lidští nepřátelé.

"Kolik je hodin?"zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že by jsme do hlavníh oměsta mohli dorazit za tmy.
"Přibližně za hodinu a půl začne zapadat slunce." odpověděl Jungkook chvíli po tom co odkryl střešní okno a podíval se na slunce.
"Ah...neumíš používat hodinky?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Tohle dělal pokaždé, když jsem se ho zeptal kolik je hodin.
"Žádné nemám, hyung." zasmál se tiše a ukázal mi své holé zápěstí. Zakryl znovu střešní okno a pohodlně se usadil, aby pokračoval ve sledování krajiny.
"Tak na to budeme muset šlápnout." usmál jsem se a ve chvíli, kdy se hnědovlásek vedle mě konečně uhnízdil v sedadle jako pták v hnízdě,pořádně jsem sešlápnul plyn a sjel na úsek dálnice, který byl naštěstí volný a i přes pár odstavených aut se dal projet.