The Last (cz)

Kapitola 3. kekeke?

Jungkook

Stál jsem u jedné z prosklených stěn kanceláře, přes které bylo vidět ven na město, ale z ulice naštěstí nebylo vidět dovnitř. Skrze jedno z rozbitých tabulek skla v tenkém rámu proudil dovnitř studený večerní vzduch a útočil na odhalené části mého těla. S povzdechem jsem se zadíval na díru v okenním rámu a srazil obočí k sobě.
"Doufám, že zombie neumí lézt po skle."utrousil jsem tichou poznámku spíše sám pro sebe. Bylo to už pár hodin od chvíle co jsme sem vběhli a schovali se. Nejdříve jsme měli obavy, že nás zombie přes okna uvidí, ale skla z vnější strany odrážela světlo a odraz města. Nebylo přes ně vidět dovnitř, možná jen z opravdu velké blízkosti. Prsty jsem si odhrnul neposedné vlasy, které mi padaly do očí. I když jsem se je snažil upravit, vracely se zpět na své místo.

"Zatím jsem ještě žádnou neviděl udržet se na tak kluzkém povrchu." odpověděl Taehyung, hledajíc něco ve svém malém batohu. Slyšel mou poznámku a zareagoval na ní o trochu později. Tvářil se lehce zamračeně a soustředěně. Rukou přehraboval plechovky s jídlem a malé drobnosti o kterých usuzoval, že se mu hodí.
Odešel jsem od oken a vrátil se k němu. Dřepnul jsem si před něj, ruce jsem si opřel lokty o stehna a pozoroval ho jak nervózně mumlá a otevírá všechny kapsy.
"Ale co když tu je něco jako tamta zombie?" ošil jsem se při vzpomínce na dlouhána, který za námi běžel. Taehyung se na chvíli zarazil a vzhlédnul ke mě.Jeho pohled mě donutil lehce ucuknout zpět. Bylo to jen na pár vteřin, ale i tak jsem to postřehnul. Byl to vražedný, naprosto nepřátelský pohled plný odporu. Sám už jsem se ale musel rozhodnout, jestli to bylo mířeno na mě, nebo na dlouhána. Hlavou mi prolétla myšlenka, že být tu s ním možná není až tak velká výhoda. Co když se mě pokusí ve spánku zabít? Vezme si mé věci a ráno odejde. Lidé z tábora v Daegu a ze základny v Busanu se k smrti nenáviděli. Proč? Protože každá strana měla jiné cíle. Zatím co my se soustředili na sbírání zbraní a zásob, oni se bezhlavě snažili najít protilátku...která pravděpodobně ani neexistovala.

Nespokojeně jsem mlasknul nad husí kůží, která mi naběhla z jeho pohledu a pomohl jí i studený vánek od oken. Když mě začalo tahat v lýtkách, posadil jsem se na zem a vzal do ruky nejbližší věc, kterou vyndal z batohu. Byl to malý plyšový medvídek s vyšitými iniciály.Přejel jsem palcem po hladké plyši a pousmál se.
"Dala mi ho moje sestra, než se ztratila." Taehyung natáhnul ruku a bez násilí si medvídka vzal zpět k sobě. Bylo vidět, že ho má rád, nejspíše to byla jediná vzpomínka na jeho rodinu.
"Co se stalo?" má otázka byla nejistá, ale stejně zazněla. Visela ve vzduchu nějakou chvíli, než se rozhodnul odpovědět.
"Když se lidi rozdělili na dva tábory, byli jsme v Daegu. Lidé se dohadovali, jestli je tam bezpečněji než v Busanu. Samozřejmě, že velká obrněná základna je bezpečnější než malý tábor...Chtěl jsem společně se svou sestrou jet do Busanu,ale určité věci nás rozdělily. Ten vlak kterým jela už do Busanu nedorazil." pokrčil rameny a pomalu pustil batoh, který do teď držel v jedné ruce. Nadechoval jsem se k další otázce,ale ovládnul jsem se. Nechtěl jsem rozebírat citlivá témata, sám jsem o své rodině nerad mluvil. Vše co jsem teď měl byl Hoseok a Jin, nahradili mi rodinu kterou jsem ztratil.  
"Co jsi hledal?" změnil jsem téma a kývnul hlavou směrem k batohu. Tae chvíli mlčel, pak s poraženým povzdechem svěsil ramena.
"Myslím že jsem někde ztratil baterku. Některé zombie se světla bály, byla to celkem užitečná věc."
"Dneska je naštěstí vidět." znovu jsem otočil hlavu k oknu a zadíval se na měsíc, který osvětloval ulice a pronikal i k nám.
"Měli by jsme se trochu prospat." Tae mě poplácal po rameni. Při tom náhlém kontaktu jsem lehce ucuknul a překvapeně se na něj podíval. Stále mi někde hluboko v hlavě vězel ten špatný pocit a nedůvěra.