„Začínám se tu bát“ zašeptala jsem směrem k odpočívajícímu Remusovi vedle mě.
„Takže chceš do hradu?“ zeptal se na věc, která byla jasná.
Přikývla jsem a vstala, ucítila jsem jak mě Remus vzal za ruku, srdce se mi roztlouklo rychleji, než-li je normální a v břiše se mi rozletěli motýlci.
Propletl se mnou prsty a vedl mě pryč z toho temného lesa.
Na chvíli jsem zapomněla na všechno okolo smrti mé maminky a celý svůj mozek zaměstnala myšlením na Rema.
Když jsme došli na školní pozemky, zastavila jsem se, Rem se na mě nechápavě podíval a prohrábl si volnou rukou vlasy.
„Pojď na Famfpálový hřiště“ zaprosila jsem a zadívala se do jeho krásných očí.
„Tak pojď ty pako“
°°°°°°°°°
Postavili jsme se doprostřed hřiště a zadívali se na hvězdy nad sebou, mezi námi panovalo krásné ticho, které Remus po chvíli přerušil.
„Nevíš kolik je?“
Uchechtla jsem se a podívala se na svoje hodinky. (měli hodinky?! :DDD)
„Za pět minut půl jedenáctý“ vyjeknu zděšeně.
„To nevadí, vím jak se nenápadně vplížit dovnitř“ zavrní rebelsky Rem.
„Můžu udělat něco, co si přeju udělat od té chvíle, co jsme spolu seděli pod stromem?“ zeptá se s kapkou stydlivosti v hlase.
Nechápavě přikývnu a vše pochopím teprve, když si mě za pas přitáhne k sobě a malinko se nakloní, aby se mohl dotknout mých rtů.
°°°°°°°°°
„Tak a teď mi řekni, jak se chceš dostat do Nebelvírské místnosti kolem všech těch hlídkujících učitelů“
„Tak se dívej“ zasměje se a vyndá z kapsy pergamen.
„No teda! To nám teda mega pomůže!“ řeknu ironicky a protočím oči.
„Hele buď ticho a dívej se“ strčí mi za ucho pramen vlasů, který se mi dostal do obličeje.
Rozprostřel pergamen a zaťukal na něj hůlkou „slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti“
Pergamen se začal plnit jmény, stopami a dalšími kravinkami.
„To jsou Bradavice“ vyhrknu vyjeveně a pozoruju stopy u, kterých je napsané naše jméno.
„Tohle může mít kdokoliv?“ zeptám se ještě a přejedu po mapce prstem.
„Hah, to určitě, tohle je Pobertův plánek a existuje jenom jeden na světě a ten právě držím v rukou“
„Počkat, a jak ses k němu zrovna ty dostal?“
„Byl jsem jeden z těch, kdo ho vyrobil“ řekl tajuplně a zahleděl se do něj.
„Páni, a kdo ho vy-?“ umlčela mě jeho ruka na mé puse.
„Pššt!“ zašeptal a dál pozoroval mapku, podívala jsem se na ní tedy taky, těsně kolem nás totiž procházela učitelka přeměňování, ještě štěstí, že jí nenapadlo se podívat do kumbálu na košťata.
°°°°°°°°°
„Jen tak tak“ odlehčeně si povzdechl, když jsme konečně vešli do Nebelvírské Místnosti a přitáhl si mě k sobě do objetí.
„Chceš mě udusit?“ zamumlám do jeho hábitu, rozesměje se a objetí povolí.
„Dobrou“ zašeptá a políbí mě, užívám si ten polibek, dokud ho nepřeruší a nevydá se do chlapeckých ložnic.
