Podívala jsem se na kalendář na večerním stolku, dneska je úplněk, miluji úplňky. Jako malá jsem vždycky snila o tom, že se budu se svým „princem“ dívat na úplněk. (chudák holka, asi se jí to nesplní :DD)
Oblékla jsem se do košile, Nebelvírské kravaty, hábitu, sukně a nadkolenek a vyběhla z pokoje, je sobota, takže se dnes plánuje výlet do Prasinek. Remus na mě má už nejméně čtvrt hodiny čekat na nádvoří, ale já se zpozdila, jako vždy.
°°°°°°°°°°
Jak jsem předpokládala, už tam stál, ale nebyl sám, vedle něj stál Sirius, James a Peter a o něčem závažném si povídali.
„Promiň Remusi, zpozdila jsem se“ usmála jsem se mile na Remuse, který mi opětoval sladký úsměv.
„Nekecej!“ řekl ironicky Sirius „můžeme už vyrazit?“ podíval se na mě s naštvaným tonem v hlase a James se začal pochechtávat.
„S váma“ ukázala jsem na všechny tři dementy stojící vedle Remuse „ já do Prasinek jít nechci“
„Bezva! Já říkal, že nepůjde“ odlehčeně si povzdechl Sirius a vydal se pryč s Jamesem a Peterem v patách, Remus ale pořád stál na svém místě a okouzleně mě pozoroval.
Sirius se otočil a když zjistil, že ho Remus nenásleduje svraštil obočí.
„Dělej, Reme! Nebo nás večer nenajdeš“ řekl s posměšným tonem v hlase, večer? Proč večer? Já doufala, že se mnou půjde ven a on místo toho má jiné plány s těmahle největšíma idiotama na světě.
Remus se zamyslel a já si všimla, že mu v očích pohasla ta krásná jiskřička, jako by si něco hrozného uvědomil. Začal těkat pohledem mezi mnou a klukama.
„Siriusi, já večer příjdu, ale já jsem Prasinky slíbil Lucy“ zamumlal nakonec, Sirius se naštvaně otočil a konečně odešel.
°°°°°°°°
Začalo se stmívat a já s Remusem jsme seděli na zemi a dívali se na Prasinky rýsovací se před námi.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči, bylo mi s ním krásně a já se těšila, že se mi dětský sen s úplňkem splní.
°°°°°°°°°
Rychle jsem otevřela oči, nejspíš jsem usnula, ale něco mě probudilo, netušila jsem co, ale první čeho jsem si všimla, když jsem otevřela oči, bylo, že nejsem opřená o Rema a že konečně vyšel měsíc.
Podívala jsem se za sebe a zaječela, pár kroků ode mě stál Vlkodlak s hladovým výrazem, Reme, prosím, kde jsi.
Rychle jsem vyskočila na nohy a pokusila se vytáhnout hůlku, která mi, ale z rozklepaných rukou spadla na zem, pokusila jsem se k ní opatrně sehnout, věděla jsem, že sebe rychlejší pohyb ho rozzruší.
Jediné co jsem si přála, bylo, abych to přežila.
Vlkodlak se na mě vrhl, uskočila jsem, ale jeho tlapa mě byla rychlejší, přejel mi jí po hrudi a já cítila, jak se mi jeho drápy zaryli do kůže, zasyčela jsem a bolestí se svalila na zem.
Pomalu se ke mně přibližoval a jeho hladové oči mi byly trochu povědomé, odkud však, jsem nevěděla.
Ležela jsem na zemi a přestala se namáhat, věděla jsem, že tohle je můj konec, naposledy jsem otevřela oči a viděla obrovskou tlamu zvířete nad mým obličejem.
Holčiny moje :3 odjíždím na týden na ŠVP, takže nebudu moct psát :\\
Doufám, že budete i po týdnu číst můj příběh <33
Vaše komentáře mě absolutně dojali :33 vážně krásný holky, připadá mi blbý všem psát jen: děkuji, děkuji, děkuji :3 tak vám láskyplné poděkování píšu se :3
Tak a teď mi do komentářů napište, co myslíte, že se stane
----Adéll
