Another Brooklyn Agent

14.kapitola

Zdálo se to nemožné a ještě před několika dny bych to považovala za naprosto nemyslitelné, ale přece jen se to dělo. Začala jsem si mou pracovní náplň užívat. Počasí se oproti minulým týdnům podstatně zlepšilo a já začala každé ráno pravidelně běhat. Vstávala jsem, v kolik se mi zachtělo a vždy posnídala v jedné z kaváren v parku. Čas jako by se najednou zpomalil a každý nový den jsem vnímala jako novou výzvu. Oprostit se od rušného života v práci mělo blahodárné účinky.

Těsně před polednem jsem jezdívala na Long Island. Od začátku akce uběhlo několik málo dní, přestože jsem měla za to, že už to musí být věčnost. S Rogersem a Barnesem se toho moc nezměnilo, naše rozhovory probíhaly většinou na všeobecná témata a aktuálním problémům se zdaleka vyhýbala. Respektovala jsem to a novinky ze světa spolu s rozebíráním jejich myšlenkových pochodů jsem si nechávala pro sebe.

Den po dni jsem na obou pozorovala změnu v chování. Zdálo se, že se jejich přátelství po těch dekádách let znovu postupně vracelo do původní podoby. Přede mnou se však vždy chovali neutrálně, a proto jsem v jejich společnosti zůstávala jen málo, abych zabránila rozpačitým situacím.

Pociťovala jsem, že se mi Steve trochu vzdaloval, ale nebránila jsem tomu, protože šel tím správným směrem, a to vstříc Barnesovi. Občas jsem s ním prohodila o samotě pár slov a ptala se ho, jak se mu daří a co dělá přes den. Většinou jen odpověděl to, co si myslel, že chci slyšet, proto jsem mnohokrát mohla poslouchat, že s Buckym už je to lepší. Ačkoliv se to dalo vypozorovat samo, vždy jsem nadšeně přikývla a odpověděla, že je to skvělé.

Jednou, zrovna když Barnes neúnavně bušil do boxovacího pytle v zimní zahradě, odchytla jsem si Steva v kuchyni a pomohla mu s vyložením myčky. Jako každý den jsem se dozvěděla tu samou básničku, že Buckymu takový klid svědčí a opět odpověděla, že mám velkou radost.

„Přemýšlel jste teď někdy o Avengers?" zeptala jsem se ho. Nečekal to. Zvykl si, že pokud mluvit nechce, nebudu se víc ptát, a proto se na moment zatvářil překvapeně.

„To ano," přiznal, „občas se cítím špatně, když si uvědomím, že toho rozhodnutí vlastně tolik nelituji."

„Na tom není nic špatného," ujistila jsem ho, „vaše důvody jsou pochopitelné a věřím, že vám je nikdo nemá za zlé."

Na to neodpověděl. Vzal do rukou poslední talířek a uložil ho do skříně.

„Vědí, že tady pro ně budete, když bude třeba," řekla jsem.

V ten den mi věnoval pohled, který mě ujistil, že mou oporu stále potřebuje. Pokojně se usmál, jako by na podobná slova snad dlouho čekal.

„Víte, že se mnou můžete mluvit kdykoliv a o čemkoliv," Na to připomenutí jen beze slov přikývl a odkráčel se věnovat boxovacímu pytli místo Barnese.

Dlouho mi vrtalo hlavou, co s nimi Fury vlastně plánoval dělat, pokud tu byla možnost, že by se jednou nemuseli tolik skrývat. Tyto myšlenky mě trápily častěji, než bych si přála. V běžném životě si je bylo také skoro nemožné představit. Už na Long Islandu, kde neměli nic moc na práci, vypadali nepatřičně a celkově vůbec d takového modelu poklidného života nezapadli. Určitě to museli cítit sami, protože některé dny to ve vzduchu občas zavánělo beznadějí a ztraceností.

Nejhorší to bylo právě třetí den, kdy jsem se rozhodla promluvit alespoň s Barnesem, kterého jsem tehdy našla sedět v zimní zahradě. Steve se podle všeho rozhodl onen sychravý den strávit v pokoji. Musela jsem přiznat, že se mi to zrovna hraje do noty.