Another Brooklyn Agent

15. kapitola

Na to, abych přemýšlela rozumně a logicky, se všechno událo příliš nečekaně. Během několika dní jsem každé ráno přijížděla na Long Island do poklidného domku u lesa, s jehož obyvateli bylo vše na nejlepší cestě. Pokaždé jsme posnídali, někdy společně, někdy zvlášť a s každým jsem prohodila pár slov. Co se dělo teď bylo tak nečekané, že se mé myšlenky nedokázaly držet jednoho směru.

Winter soldier. Jak? Proč? Kde je Steve? Co se stane?

Přemýšlela jsem nad vším a zároveň nad ničím. Všechny potenciální myšlenky, které by se mohly proměnit v nějaký jasný závěr, mizely ještě dřív, než jsem je stačila podchytit. Skoro jako bych se porouchala. Mezi neustále selhávajícími pokusy o jakékoliv racionální myšlení se tak najednou uchytily jednoduché, pudem řízené myšlenky.

Právě proto jsem instinktivně odhodila kabelku na zem a rozběhla se zpět ke dveřím garáže.

Jak bláhové bylo myslet si, že jen tak pohlédnu do očí Winter soldierovi a bude mi dovoleno utéct pryč. Už jsem v rukou svírala mosaznou kliku, když mě hrubá ocelová síla popadla nad loktem. Věděla jsem přesně, co bude následovat. Přesně to místo bylo dobré sevřít, když se chtělo zabránit někomu v útěku. V paměti se mi vynořily mé dávné lekce sebeobrany, kdy jsme se tento chvat přesně učili. Chytit nad loktem, škubnout k sobě, podrazit nohy, ustoupit a nechat dotyčného spadnout.

Když jsem se najednou ocitla ve vzduchu a následně rozrazila jídelní stůl i s židlemi stojící nejméně dva metry od nás a hrubě dopadla na zem, v jednom krátkém a jasném impulzu mi došlo, že veškerá sebeobrana byla proti této hrubé a surové síle jen hraní si na opravdový boj.

S mou váhou jsem stůl ani nepovalila, jen se posunul o pár stop a s hlasitým zavrzáním vryl do podlahy krátké rýhy. Skoro jako by na něj právě mrštili jen nějaký otravný hmyz. Můj pád utlumily hlavně dvě židle, do kterých jsem se naprosto zamotala. Jedna noha skončila prostrčená mezi opěradly a ruka uvízla v opěradle té druhé. V několika vteřinách, jen co se mé tělo vzpamatovalo ze šoku, se mi v levém rameni, u žeber a ve spáncích rozlila palčivá bolest. Snažila jsem se zatnout zuby a vstát.

Jen co jsem si stačila obě končetiny vyprostit ze spárů dřevěného nábytku, tichými kroky ke mně Winter soldier přišel. Chvíli mě shora pozoroval, jako by přemýšlel, co udělat s potkanem, kterého právě našel ve sklepě.

Znovu, a opět chybně, jsem pomyslela na mé další hodiny sebeobrany. Když stojí nepřítel nad vámi, snažte se ho dostat alespoň na kolena. Utíkat nemělo smysl, ledaže bych super rychle vyskočila, avšak s bolavými žebry a ramenem byl každý pohyb najednou obrovskou námahou. Impulzivně jsem do obou rukou popadla židli, která ještě před chvílí věznila mou ruku a s myšlenkou na někdejšího spolužáka Harryho Fawkese, kterého jsem podobným chvatem v semináři poslala okamžitě k zemi, jsem mrskla židli Winter soldierovi z boku do nohou. Harry Fawkes, na kterého jsem tehdy použila místo židle jen cvičnou vypolstrovanou palici, se ihned zlomil v kolenou a dopadl na zem. Winter soldier se ani nehnul.

„Steve," zaječela jsem z plných plic a doufala, že mi to pomůže. Zdálo se však, že jsem křičela na prázdný dům.

Kovovou paží mě popadl za krk a postavil na nohy. Snažila jsem se ho kopat nohama. Do kolenou. Do boků. Do rozkroku. Do břicha. Na nic z toho nereagoval ani zdaleka tolik, jako moji přátele z kurzu.

Držel mě pevně, takže ani různé kroucení a škubání mi nepomohlo. On jen v poklidu stál a sledoval mě s výrazem, který naprosto a jasně říkal, že si s mými zoufalými pokusy nějak zvlášť hlavu neláme a jen tady stojí a čeká, až už se konečně udusím.