be Alone.. probably [CZ]

1.

Sedím
Do šedé místnosti plných šťastných lidí hledím. Jen já vidím vše šedě. Vstanu, je čas odejít na autobus z té hnusné místnosti, které se říká učebna ve škole. Jdu, tiše šlapu po zemi, s baťohem na zádech a s knížkou v ruce. Někdo mě chytne za pravou paži, neohlídnu se, on si mě však přitáhne obličejem k sobě. Byl to zase on, šel se mi opět vysmát, do mého smutného obličeje. Byl vysoký a silnější, když jsem se chtěla vytrhnout, bylo to marné.

"Co si myslíš, že děláš?!"

promluvil na mě hlubokým hlasem, který však zněl znechucením.

"Odcházím.."

odpověděla jsem potichu, jen aby to neslyšel, na konci té věty se mi zlomil hlas.

"Taková špína, jak ty k nám na školu nepatří, nejen, že jsi hnusná, tlustá ale máš v hlavě nasráno, měla by jsi z naší školy odejít!"

odpověděl rázně a zakončil úšklebkem, ale ruku mi pořád nepouštěl. Šel z něho strach, nebyla jsem nějak malá ale on byl stále o hlavu vyšší.

"Nemůžu za to, že taková jsem"

odpověděla jsem potichu a zahleděla se mu do tmavých očí, potom sklopila pohled. Trhl mi za paži a přitiskl mě ke stěně

"To víš, že můžeš ty krávo!".

Zadíval se mi do očí, chtěla jsem mu dát facku, utéct, ale potom jsem si uvědomila, že to co tu zmínil byla pravda. Potichu a jemně jsem se s jeho sevřetí dostala a odešla na autobus. Cesta byla dlouhá, zdála se nekonečná, všude samá zatáčka, poprchávalo, byla mi zima, a autobusová zastávka byla daleko ještě půl kilometru. Mezitím, co jsem šla tou mokrou ulicí, mezi domem a loukou co lemovala řeka, tak jsem přemýšlela, co mi řekl Adam ve škole. Ten jeho pronikavý hlas a jeho slova se mi dál a dál vrývala do paměti.

"Měl pravdu.."
řekla jsem si pro sebe. Měl pravdu jako každý, kdo něco podobného vypustil z úst.
"Nejsem hezká"
zmáčkla jsem si ruku, protože mě to bolelo, ty slova, co říká skoro každý. Tu pravdu, co já nevidím, to, že jsem nechtěná, nevyvedená.
"Jsi nic.."
řekla jsem si opět pro sebe, zlomil se mi hlas víc, než při minulých slovech. Začali mi téct slzy po tvářích, studělo to, bolelo to. Zase jsem si zmáčkla ruku, teď ale ze zoufalství, abych přestala brečet, protože se blížila zastávka. Snažila jsem se uklidnit, když mi k zastávce zbývalo jen pár kroků. Vyšla jsem z ulice a rozhlédla se, na autobusové zastávce stála jedna osoba, letmě jsem ji viděla. Na šedé ulici, kde projížděli auta nebyl nikdo, než staré popelnice a značky. Sem tam prolétly ptáci. Stála jsem tam, podívala se do leva, tam skoro nic, než dlouho se táhnující se ulice, šedé domy s velkými okny vynikali mezi žlutými s zahnědlými střechami. Kolem domů stály staré vysoké stromy. To samé jsem uviděla na druhé straně, s tím rozdílem, že tam stála budka, která si říkala autobusová zastávka. Pořád tam stála ta neznámá osoba, blížila se ke mně. Šla jsem naproti, stejně mi toho moc nezbývalo. ..................
....
...