Ochráním tě || ObiStoria

Vyznání

Šla jsem k Izanovi do jeho pracovny, chtěl se mnou o něčem mluvit. „Bráško," zavolala jsem, když jsem stála ve dveřích. Izana zvedl hlavu od štosu papírů, které mu leželi na stole. Pojď sem Historio, musím ti něco říct." Přišla jsem až k jeho stolu. Vzal mě za ruku a podíval se mi do očí, „přišel dopis ze sousedního království, princ Raj tě žádá o ruku." Zatmělo se mi před očima a pak už si nic nepamatuju.

Probudila jsem se ve své posteli, zahlédla jsem Shirayuki jak zrovna mizí ve dveřích. Ucítila jsem na čele chlad a setkala jsem se s Obiho očima, který mi zrovna měnil studené obklady na čele. „Jak ti je?" „Celkem to jde," nuceně jsem se usmála. Obi si mě starostlivě prohlížel, pak se sklonil a zlehka mě políbil na tvář, „měl jsem o tebe vážně strach." Cítila jsem šimrání v břiše a jak moje srdce radostně poskakuje. Vjela jsem rukou do jeho vlasů, přitáhla jsem si jeho hlavu a položila jsem jeho čelo na to svoje. Izana se objevil ve dveřích, „Obi, můžeš nás nechat chvíli o samotě?" klekl si ke mně a položil ruku na moje čelo. Obi se uklonil a odešel. „Promiň, že jsem tě tak vylekal, ale musíme si o tom promluvit, víš, chce abys za ním přijela už zítra," odmlčel se a pohladil mě po tváři, „a Obiho si sebou vzít nesmíš." Prudce jsem si sedla a zatnula jsem zuby, protože se mi chtělo brečet. Zhluboka jsem se nadechla, „pokud je to má povinnost, tak to splním, ale prosím bez Obiho nedokážu žit, nikdy jsme bez sebe nebyli." „Nevím jestli bys tam Obiho potřebovala, a on si to nepřeje," pohladil mě po vlasech, „buď silná." Dívala jsem se na něj jak mizí ve dveřích. Tohle by mi bráška neudělal. Vždycky chtěl abych si vybrala kluka podle sebe. I Zen to tak chtěl. Tak proč? Nedávalo mi to smysl.

Zbytek dne jsem chtěla strávit s Obim. „Obi." Opíral se o zeď, ruce měl založené na prsou a díval se na mě. „Pojď se mnou někam ven, někam se projít," bolelo mě, že už ho možná nikdy neuvidím a nechtěla jsem mu to říkat. Nechtěla jsem mu ublížit. Nemohla jsem mu říct ani, že se budu vdávat. Obi mě vzal do náručí a vyskočil se mnou oknem. „Obi, nemůžeme jít někdy normálně dveřma?" zasmála jsem se. Obi dopadl na zem a běžel se mnou do lesa u zámku. Zavřela jsem oči a vnímala jsem vítr, který mě hladil po tvářích. Přála bych si aby tenhle den nikdy neskončil.

Obi mě postavil na zem a propletl si se mnou ruku. Zčervenala jsem. Šli jsme pomalu po dlážděné cestě. Všude kolem byli stromy. Obi mě přimáčkl na kmen stromu a díval se mi do očí. Byla jsem vyplašená. „Obi," kousla jsem se do rtu. Měla jsem pocit, že je to věčnost co jsme tam tak stáli. Konečně se Obi pohnul. Jeho rty se začali přibližovat k mým. Rozbušilo se mi srdce a zrychlil se mi dech. Chtěla jsem konečně cítit jeho rty, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem mu ublížit, když už se možná nikdy neuvidíme. Uhla jsem s hlavou. Obi si položil obličej do mojí jamky mezi ramenem a krkem. Ruce měl položené na mém pasu. Moje srdce divoce bušilo a zrychleně jsem dýchala. Cítila jsem jak se mi krev žene do obličeje a já začínám rudnout. Obi se ke mně otočil zády a promnul si obličej. Zavřela jsem oči, položila jsem si ruku na hruď a dala jsem jí do pěstičky. Nemohla jsem nevnímat svoje splašené srdce. „Obi, promiň ale musím jít." Rozeběhla jsem se pryč, nemohla jsem tam s  ním být nebo bych udělala něco co bych si nikdy neodpustila. Hlavou mi běhalo jak mě chtěl políbit, kdyby to udělal, nikdy bych si neopustila kdybych ho takhle tady nechala. Slyšela jsem jak za mnou Obi volá. A pak jak se rozeběhl za mnou.

Běžela jsem za Kiki, našla jsem jí na nádvoří. Obejmula jsem jí, „Kiki," šeptla jsem uplakaně. „Copak se děje, princezno?" koukla na mě ustaraně a dala mi pár pramínků za ucho. „Bráška Izan mi řekl, že zítra pojedu za princem Rajem, protože si mě chce vzít, ale já miluju Obiho," pevně jsem jí objímala. „Historio," pohladila mě po vlasech, dovedla mě k lavičce a pomohla mi se posadit. Viděla jsem Obiho jak se objevil na nádvoří, dívala jsem se na něj, chvíli se rozhlížel a pak si mě všiml. Uhla jsem pohledem. „Historio,  jsi si jistá, že princ Izano neřekl jen, že chce aby jsi k němu přijela na návštěvu?" Zavrtěla jsem hlavou. „A řekl mi, že si ani Obiho nemůžu vzít s sebou, ale já bez něho nemůžu být, do nedávna jsem nevěděla co je to láska, ale pár měsíců už to vím., z počátku jsem si nebyla jistá, ale už to vím." Opřela jsem si hlavu o její rameno. „Promiň Historio, ale to je poprvé co nevím co bych ti na to poradila," hladila mě po zádech, „zkus si o tom promluvit s princem Izanou a uvidìš." „To nevadí Kiki, jen jsem se ti prostě musela svěřit, s tímhle se nejspíš budu muset poprat sama, nejsem první a určitě nebudu ani poslední princezna, která bude muset nést tohle břímě, ale je to divné, Izana mi to říkal až moc klidně, ale já na to nechci myslet." Podívala jsem se jí do očí, „Kiki, miluješ Mitsuhideho?" usmála jsem se na ní. Kiki mírně zčervenala, „o tom jsem nikdy nepřemýšlela, ale asi jo," zasmála se, „ale tím se netrap." Rozcuchala mi vlasy a já jsem se zasmála. Lehla jsem si Kiki na klín a dívala jsem se na stmívající oblohu. Usnula jsem u Kiki na klíně.

Poslala jsem všechny služebné pryč, chtěla jsem si sbalit sama. Obimu jsem se od včerejška vyhýbala, ikdyž to bylo velmi těžký. Přála bych si přetrhat naše pouta, ale nešlo to. Náše vztahy byli hluboko zakořeněny v nás. Klečela jsem na zemi a balila jsem si. litovala jsem toho, že jsme s Obim spolu nezačali chodit než mi to Izana řekl. Oblékla jsem si kalhoty, tričko, na to jsem si oblékla plášť a kolem krku jsem si uvázala šátek, který mi dal Obi. Dívala jsem se z okna. Otevřeli se dveře do mého pokoje a v nich stál Obi. „Obi, nikdy jsem se tě nezeptala jestli jsi chtěl být mým strážcem," říkala jsem zatím co jsem si oblékala plášť a nasazovala si kapuci, stála jsem k němu zády. „Vyrostli jsme spolu, jsi moje blízká kamarádka, nikdy jsem nechtěl žít pro nic jiného," řekl Obi, stál uprostřed pokoje. Otočila jsem se na něj, „Obi, zbavuji tě tvých služeb, už tě nepotřebuji, " otevřela jsem dveře a vyšla ven. „Odjíždim, už mě nikdy neuvidíš." Bylo tak bolestivé tohle říkat, rvalo mi to srdce. „Má princezno," díval se za mnou, podlomili se mu kolena a spadl na zem. Praštil pěstí do zdi. Z malé knihovničky vedle zdi vypadl deník a otevřel se. Obi rozevřel oči, sebral deník ze země, sedl si na postel a četl.

Vždycky, když jsem plakala, tak mě Obi utěšil a řekl, „neboj jsem tady."

Když jsem nechtěla spát, plakala jsem. Obi si ke mně lehl a šeptal mi, "jsem u tebe, už nemusíš plakat."

Usínali jsme spolu v jedné posteli s propletenými prsty.

Co je to za pocit, který k němu cítím?

Nemůžu to Obimu říct, že jedu za svým ženichem. Bolí to, ale dělám co je správné. Jsem princezna a je to moje povinnost.

Obi se to nesmí dozvědět.

Možná Obiho už nikdy neuvidím.

Miluju tě, Obi a vždycky budu.

Obi vyběhl z pokoje, skoro zakopl, když běžel. Vběhl na nádvoří. „Obi," podívala jsem se na něj překvapeně. Dal mi ruku na tvář, objal mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Vytřeštila jsem oči a rozšířili se mi zorničky. Obi mě něžně líbal, měl zavřené oči. „Miluju tě Historio, a vždycky budu," přejel palcem po mém spodním rtu a mě došlo, že četl můj deník. Chvěla jsem se, „Obi, je tohle skutečnost?" hladila jsem ho po tvářích a dívala jsem se mu do očí. Princ Izana vystoupil z kočáru a díval se na nás. Obi si před Izanem klekl na jedno koleno, „prosím, princi Izano, miluju Historiu dovolte mi s ní zůstat." Izana se pousmál, „tak to asi budem muset napsat princi Rajovi ať si najde nevěstu jinde." „Bráško," pevně jsem ho obejmula, „upřímně, tohle jsem plánoval už od začátku, jen jsem se bál jestli Obi příjde," šeptal mi do ucha. „A myslíš, že bych tě dal někomu koho nemiluješ? ty blázínku." Otočila jsem se k Obimu, klečel přede mnou. Vzal moje dlaně do svých, „má paní, dovol mi abych tě udělal šťastnou," díval se mi do očí, jeho smaragdově zelené oči se třpytily. Zčervenala jsem, ale neuhla jsem pohledem. Přikývla jsem, sklonila jsem se a dala mu polibek na čelo, „miluju tě Obi." Obi mě obejmul, zvedl do vzduchu, zatočil se se mnou a šťastně se zasmál.

Další díl je tady.
Budu ráda za votes a sdílení.