My Famous Pink Boy [knm.ksj] ✔

-29-

Probuzení vedle něho jsem si představoval nespočetněkrát. Přemýšlel jsem o tom, jak má ještě rozespalý, zmatený výraz a rozcuchané vlasy. Přemýšel jsem o tom, jak si mě přivinul do hřejivé náruče se slovy, že ještě vstávat nemusíme. Že máme času dost.

Ale realita byla trochu jiná.

To já jsem byl ten rozespalý a zmatený s vlasy do všech stran. A Joon nikde.
Vstal jsem a našel někde v rohu pohozené moje boxerky. Pod židlí se válel můj svetr. Sakra, Jine, jak co vševhno jste včera prováděli, že je pod židlí??

Otevřel jsem dveře prošel chodbou. ,,Joone?" zavolal jsem. Nic. Ticho. Trochu mě to znepokojilo. Doufal jsem, že to nebylo tak, jak jsem si v tu chvíli myslel. Došel jsem do kuchyně. Nikde nikdo. Pokud zůstal, kde by mohl být? Pokud zůstal...

Šel jsem se podívat do předsíně a byl velice zklamán, když jsem u dveří nenašel jeho ošoupané tenisky a koženou bundu pověšenou na poutku vedle té mé.
Omámeně jsem hleděl na ty tmavé dveře. On...on odešel. Po tom všem, co se za posledních pár dní... Ne po všem, co se za poslední večer stalo, odešel.

U gauče na stolku ležel můj, skoro vybitý, telefon. Žádná zpráva ani upozornění. Ani jsem nevěděl, proč jsem byl tak zklamaný. A taky zmatený. Vždy mi říkal tak pěkná slova, tak proč, když jsem ho potřeboval tam nebyl? Ano, potřeboval. Musel jsem ho vidět. Mluvit s ním.

A přesně v tu chvíli se začaly odemykat vchodové dveře. Dost jsem se polekal vzhledem k tomu, že od domu jsem měl klíč pouze já. Rychle jsem přiběhl ke zdroji zvuků a z hrudi mi spadl obrovský kámen, možná i skála, když v nich stál Joon. Byl ověšený nákupními taškami a udiveně na mě kulil oči, jakmile jsem se k němu rozeběhl a pevně ho objal.

,,Seokie? P-počkej, nech mě si to odložit." smál se a já jsem na něj musel usmát. Jen odešel něco koupit. Neopustil mě. Sakra, Jine. To tě mohlo hned napadnout...!
Položil tašky na zem, zul se a svou bundu pověsil hned vedle té mé. Tak se mi to líbilo. A ještě víc se mi líbilo, když si mě následně přitáhl do pevného objetí. Jakmile spojil naše rty v jemném, ale přesto hravém polibku, mé srdce se rozbušilo, až jsem se divil, že ho on sám neslyší. Jejo ústa se zlehka otíraly o ty mé. Cítil jsem příjemné teplo, které se mi rozlévalo v břiše. I to mrazení, které lemovalo mou páteř.
Smutně jsem zakňučel, když se odtáhl. Nicméně pevné objetí poté, mi to lehce kompenzovalo.
,,Asi jsem ti hodně chyběl, že?" zašeptal mi se smíchem do ucha.
,,Ani nevíš jak..."