Felix

1.

On byl v parku často. Ale nebyl jediný, kdo tu byl každý den. Potkávali se, míjeli se. Ale pokaždé když jeden z nich do parku nepřišel, cítili že zde něco není v pořádku. Potřebovali se, ale byli tak odlišní, že jejich zájmy jim k sobě cestu nenašly. Dokonce ani to, že byli téměř každý den na stejném místě, je k sobě nepřivedlo. Ale takhle to osud nechat přeci nemohl. Všichni víme, že kdyby na sebe nikdy nenarazili, nejste tady ani vy a ani já. Tak tedy jednou osud nakázal světu, aby udělal všechno pro to, aby se setkali.

Svět zkoušel co bylo v jeho silách. Jako první ho napadl déšť. Seslal tedy bouřku a čekal, že budou muset utíkat domů jako ostatní a srazí se. Přeci jen on je slepý a ona nosí brýle, které jsou s kapkami na sklíčkách téměř nepoužitelné. Nemohl, ale čekat, že déšť je nijak nevyvede z míry a dál budou sedět na svých obvyklých místech.

Každý den měl nové a nové nápady, ale žádný nevyšel. Svět i osud to už skoro vzdaly. Až jednou...

Skupinka kluků se sešla okolo lavičky, kde dívka sedávala. Páchli. A to Felix cítil. Stejně jako to, že jindy klidná atmosféra se proměnila v nepřátelskou zónu. Smáli se. Nebyl to smích štěstí, byl to škodolibý smích. Mluvili sprostě. Po chvíli odešli a jemu to nedalo a šel se k lavičce podívat. Když k ní přišel, zjistil že na ní asi něco nasprejovali, protože když na ní sáhl byla mokrá a páchla přímo jako spreje na zdi.

,,To jsi udělal ty? Proč? Co proti mě máš!" ozval se za ním zoufale jakýsi dívčí hlas. Otočil se. Nestačil ani nic říct, než ucítil ostrou bolest na tváři. Děvče mu vlepilo facku. Chytil se za tvář. Dívka se otočila a s pláčem utekla pryč.

,,Počkej! Promiň! Jsem Felix!" křikl za ní. Bůh ví jestli jeho slova ještě zaslechla. Uměla běhat rychle. On nechápal co se právě stalo. Nikdo ho nikdy neuhodil, nebyl důvod.

A tak se svět s osudem zaradovali, že se dílo podařilo. Sice se to nestalo tak jak si představovali, ale nic není tak jak se zdá.

Další den byl Felix v parku znovu. Tentokrát s jasným cílem. Posadil se na místo, kde dívka sedávala a netrpělivě vyčkával. Takhle tomu bylo každým dnem, ale ona nepřišla. Už se pomalu smířil s tím, že už ji nikdy nepotká. Až jednou ucítil její parfém. Poznal, že se vedle něj posadila.

,,Felix," natáhl ruku jejím směrem, ale jen tak opatrně, aby jí třeba zase nepolekal. Nic se nestalo.

,,Zasedl jsi mi místo," promluvila klidně.

,,Dlouho jsi se tu neukázala," poznamenal a ruku položil zpět podél těla.

,,Sleduješ mě?"

,,Ne tak úplně..."

Chvíli bylo ticho.

,,Napřed mi dáváš výhružné dopisy do schránky, posprejuješ lavičku a teď se chceš kamarádit?"

,,Dopisy? Co? Nic z toho jsem neudělal,"

,,To určitě. Hele, nebojím se tě. Řekni mi, co proti mě máš?"

,,Nic! Mrzí mě, že ti někdo dělá všechny tyhle věci, třeba ti můžu pomoci. Kdybys chtěla tak..."

,,Lháři..."

,,Nech mě dokázat ti, že nejsem ten za koho mě máš. Můžeme být přátelé,"

,,Jasně, přátelé. Hele já jen chci abys mi dal pokoj," v tu chvíli se zvedla.

,,Počkej! Neodcházej..." Odešla ,,...zase."

Osud nad tím kroutil hlavou a svět se nesnášel za to jaký je. Za to jací lidé jsou. Jenže najednou se stalo něco, co ale osud nečekal- vrátila se.

Posadila se k němu. On se usmál, možná až moc.

,,Jsem Maddie," podala mu ruku.

,,Felix," ruku jí stiskl.

,,Jo, to už vím..." ušklíbla se.

A tak oba seděli na lavičce. Ještě dlouho si povídali. Ze slz byl smích, ze smutku radost a z facek vřelá objetí...