Felix

2. (upraveno)

Uběhlo několik týdnů od události v parku. Leccos se změnilo. Byla tu přátelství dávno zapomenuta, dále ukončena, snad i ta nikdy nezapočatá. Ale pak tu bylo to jejich. Každým dnem rozkvétalo jako ta nejkrásnější růže v zahradě. Růže, které čas od času spadne nějaký z okvětních plátků, který ji činí tak nádhernou, ale také ta růže, která má vůni, kterou nikdy nemůže žádné stvoření světa zapomenout, neboť by to bylo hříchem. A ani Felix na ní nezapomněl. Vzhled pro něj nebyl důležitý. Cítit. To bylo to, co mělo smysl. Vzhled je pomíjivý. I ta nejkrásnější růže zvadne a ten nejpohlednější člověk zestárne. To nebylo to, co by Felixe muselo trápit. Sám nevěděl jak vypadá ani jak vypadá jeho kamarádka. Neviděl sice barvu jejích očí ani vlasů, za to viděl její srdce. Viděl něco, co člověk se zdravým zrakem nemůže zahlédnout ani koutkem oka.

Jednou se posadili v parku na lavičku. Tak jako vždy od té doby. Maddie byla nervózní a Felix to cítil.

,,Jsi v pořádku?" pronesl po chvíli ticha.

,,Nikdy mi nebylo líp..."

Rozhovor skončil. Nechtěl to z ní tahat. Pouze jí objal na znamení podpory.

,,Jak se ti to vlastně stalo?" odtáhla se a hleděla do jeho mrtvých šedých očí. Jakoby by byly snad skleněné.

,,Co máš na mysli?" usmál se Felix a nadechl se čerstvého vzduchu. Bylo léto. Myslím, že slunečný červen. Všechny děti se těší na prázdniny a jejich rodiče, na to že s nimi budou trávit víc času.

Ne... Všichni víme, že takhle to ve většině případů není. Rodiče pracují a nemají na své děti čas. Netráví s nimi čas a pak se diví, že z dětí jsou dospělí a dospělí mají vlastní život. Vlastní rodiny. Pracují a opakují chyby svých rodičů.

,,Myslím, že víš. Nikdy jsme o tom nemluvili," uvědomila si.

,,Nemluvili jsem nikdy ani o tom, proč máš ty brýle," rozesmál se.

,,Když jsem byla malá, četla jsem si pod peřinou jen s baterkou. Zkazilo mi to oči."

,,Nevím, co je zkazilo mně, ale nejspíš byly zkažené vždycky. Už jsem se tak narodil, víš?" ušklíbl se.

,,S kým se ještě vídáš? Kromě mě.'' už se znali nějaký ten čas, ale nevěděli o sobě vlastně vůbec nic.

,,S nikým,''

,,To jsem jediná? Co tvoji spolužáci?''

,,Mám domácího učitele,''

,, Myslela jsem, že jsou školy pro slepce a tak,''

,,Táta chce abych byl doma. Má o mě strach. Ani nevíš, co mě stálo přemluvit ho, abych mohl chodit alespoň do parku.''

,,Ty se máš. Škola není nic pěkného. O nic nepřicházíš''

,,Ty nemáš ráda školu, že?''

,,No, dá se to tak říct,'' zamračila se.

Dívala se na něho a záviděla mu. Záviděla mu tu nevědomost. On vlastně vůbec nic nechápal. Jakoby každý žili v jiném světě. Těžko uvěřit, že přátelství jako je tohle opravdu funguje.

,,Už zase máš problémy se spolužáky?''

,,Budu muset jít," vymanila se z jeho sevření a spěšným krokem odešla. Nebránil jí. A proč taky? Asi potřebuje klid a podle všeho to vypadalo, že Felixova přítomnost jí dnes nebyla úplně příjemná. Přemýšlel nad tím. Poslední dobou se tak chovala pořád.

Pomohl by jí, ale ona nebyla ten typ člověka, co by se svěřoval. Jestli jste čekali, že seznámení s Felixem jí zásadně změnilo. Byli jste na omylu. Byla stále stejně uzavřená. Někdy šťastná, někdy naopak. Někdy plakala, někdy to s jejím smíchem nebylo k vydržení. Byly dny, kdy oba jen mlčky seděli na lavičce a poslouchali. Nemuseli si povídat, protože i to ticho dávalo smysl.

Moc toho o ní nevěděl. Jen to, co mu řekla a už vám asi došlo, že toho moc nebylo. Nemluvila o sobě. V tom si byli oba hrozně podobní. Pro ni byla všechna témata zajímavější než ona sama. Všechna byla neosobní. Nebylo to nic, co by mohl někde prozradit.

Nemohl si nevšimnout, že je introvertka jako vyšitá, ale ani nemohl přehlídnout ten fakt, že má problémy s lidmi. 

Ano, bylo to tak. Prozradím vám v čem je problém, pokud jste na to již sami nepřišli.

Někteří z jejích spolužáků ji neměli rádi. Dívky jí záviděli její vzhled. I přestože jí ho stále vyčítaly. Chlapci byli slaboši, kteří si na ni dovolovali, protože potřebovali terč a ona pro to využití byla ideální.

Oni s ní nebyli nikdy spokojení. Jenže ona nikdy nepochopila, že to není chyba její, ale jejich.

Ubližovali jí. Ať už jí posprejovali lavičku nebo jí zamkli na záchodech, výsledek to mělo stejný. Cítila se mizerně.

Zrovna dnes jí dvě dívky, které dřív považovala za kamarádky, ukradli deník a rozhodli se, že ho budou číst po celé škole. Byli tam citlivé informace, které nikdy neměli spatřit světlo světa a přece se tomu tak stalo.

Co se musí stát, aby se z přátel stali nepřátelé? Střední škola se stala. Konkrétně řečeno lidé v ní. Každý chce mít své postavení, které chce získat silou. Je to nejjednodušší cesta. Ale jít silou proti někomu, kdo se neumí bránit? Dámy a pánové to je slabost. Nepleťte si slabost a sílu.

Představte si být v Maddisonině kůži. Co všechno už zažila a stále stojí na nohou. Přijde si slabá, ale opak je pravdou.

Ostatní lidé ve škole jen pozorují, co všechno jí dělají

Nikdy nevěděla kolik lidí se na ni soucitně dívá. Ano, opravdu. Bylo jich mnoho. Ale nikdo z nich nebyl schopný za ní přijít a něco říct. Dát se s ní do řeči nebo cokoliv. Všechno je lepší pozorovat z bezpečné vzdálenosti.

Vidí, že je tichá a ve většině případů mlčí. Nikdo z nich, ale nevidí, že vlastně křičí.

Ne Felix, to takoví lidé jsou slepí.

***
I AM BACK
Už jsem tuhle kapitolu jednou vydávala, ale když jsem jí psala byla jsem naštvaná, takže z ní vyzařovala negativita, což rozhodně nebylo jejím smyslem a navíc vlastně nedávala smysl, takže tady je její předělání. (btw. Někdo mě na tu nesmysluplnost upozornil, takže děkuji tomu dotyčnému :))