Stejně jednou umřeš.

co teď.

S velikým očekáváním v srdci jsem se dívala z okna. Třásla jsem se strachy, ale zároveň jsem byla tuze zvědavá.

Na ulici byli tři muži v kuklách a vypadalo to, že prohledávají osamocené domy.

Byla jsem zděšená ještě víc. Bála jsem se, že sem přijdou a něco mi udělají.

Mé očekávání ovšem nebylo správné. Šli dál, bez sebemenšího zaváhání u našeho domu.

V tu chvíli jsem byla rozpolcená. Pohltila mě panika při představě, že bych měla zůstat úplně sama. V tomhle domě, v téhle zimě, v tomhle prostě.

Jakobych své tělo neovládala já, ale hrůza, která proudila celým mým tělem.

Nestihla jsem si naplánovat, co jim řeknu. Prostě jsem jen vyběhla z domu.

Museli by být hluší, kdyby neslyšeli tlukot mých podpatků při běhu. Měla jsem na sobě pořád to stejné od chvíle, co jsem vyběhla ze školy.

Všichni tři se v okamžiku otočili a jeden z nich se stihl trefit kulkou těsně před mé nohy. Hlasitě jsem se nadechla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nelekla. Automaticky jsem zvedla ruce nad hlavu na znamení, že se vzdávám.

Chvíli se na mě dívali a já nevěděla, co bych měla říct. Nešlo jim vidět přes černou látku do obličeje. Stáli od mě asi pět metrů. Nedokázala jsem odhadnout, na co myslí. Bála jsem se, že mě zabijí.

Jeden ke mně přišel tak blízko, že jsem si dokázala živě představit, jak vytahuje nůž.

„Niky?” vypadlo z něj a já okamžitě poznala jeho hlas.
„Aleši!” zajásala jsem a objala ho.
„Niky, kde se tu bereš?” zeptal se. Já jsem se nadechovala k odpovědi, když v tom mě přerušil.
„Potom to povíš. Teď musíme jít.” popadl mě za ruku a běželi jsme.

Pamatuji si, jak i přes všechno co jsem ten den zažila mi v té chvíli proběhlo hlavou něco jako na konec světa jsem se moc dobře neoblékla.

Netrvalo dlouho a byli jsme u Alešova domu. Šli jsme na zahradu, kde byla mi známá chodba do podzemí.

S Alešem jsme si tam hrávali jako malí. Vždycky se mi líbilo, že poklop je zarostlý trávou. Když jsme byli ve školce, byla to pro nás nora a my byly lištičky. V pozdějších letech jsme tu byli jako tajní agenti anebo to tam sloužilo třeba jako ponorka.

A když už jsme dospívali, tak tu Aleš pořádal často párty.

Dlouho jsem tu nebyla napadlo mě v tu chvíli a trošku jsem si posteskla.

Když jsem se rozhlédla kolem, uviděla jsem spoustu elektroniky. Byla jsem přesvědčená, že elektřina nejede, ale fungovalo tam všechno.

„Co se to tady sakra děje.” vypadlo že mně klidně, když se kluci posadili na pohovku a vypadali, jakoby se nic nestalo, i když mě jeden před chvílí malém zabil a venku není ani živáčka.