Stejně jednou umřeš.

každý svého štěstí strůjce

Hluboce jsem se zaposlouchala do toho hrobového ticha, které kolem mě panovalo. V té škole byl vždycky hluk i přes snaživé prosby učitelek, aby už žáci byli potichu. Ta prázdnota mě děsila.

„Je tu někdo?" zeptala jsem se opatrně, když jsem vkročila hlouběji do jídelny.

Pár táců na stole. Sem tam nějaký příbor.

Kde do háje všichni jsou?

Když jsem si prohlížela tu obrovskou místnost pozorněji, zjistila jsem, že se tu svítí.

V tu chvíli obrovská zářivka zajiskřila a spadla na zem. Udělalo to velkou ránu a já sebou trhla.

Zaječela jsem a vycouvala ven.

Najednou jakobych zbystřila a všechno prokouklo. Spatřila jsem ty rozházené věci a dokázala si živě představit, jak se lidé snažili ve spěchu odejít. Nedokázala jsem to pochopit. Co se stalo?

Došla jsem si pro bundu a vytáhla z kapsy mobil.

„Mami, zvedni to, mami prosím. Mami." říkala jsem nahlas a snažila se neztratit naději. Mému mobilu se ale dařilo mojí naději ničit s každým dalším hlášením, že volaný není dostupný.

„Kurva!" zanadávala jsem, když mi hovor nebrala ani linka 112.

Zběsile jsem šla k východu a cestou si všimla rozbitých boxů s kladivy na roztříštění skla pro případ nouze.

A pak uviděla i ta vysklená okna.

Děsilo mě to jako nikdy nic před tím. Rychle jsem odešla.

Mou pozornost zaujala velká rudá skvrna na silnici.

Co se to tu děje?

Neměla jsem slov a netušila jsem, co bych měla dělat. Směr domov pro mě bylo nejpřirozenější rozhodnutí.

I když jsem nikoho neviděla, neustále jsem se bála, že se mi něco stane. A i přes mé vysoké boty jsem běžela jak snad ještě nikdy před tím.

Dveře byly odemčené.

Čekala jsem, že přijdu domů a oni tam na mě budou čekat. Máma, táta a i můj malej bráška Tobík. Že mi všechno vysvětlí.

Nic z mých představ se ale nestalo.

Nebyli nikde. V žádné místnosti. Ani na půdě či ve sklepě. Zelo to prázdnotou.

Šla jsem do svého pokoje a chtělo se mi zvracet a točila se mi ze všeho hlava.

Nevím, jak bych popsala ten pocit. Ta beznaděj, ten strach, to sevření. Nešlo mi ani brečet. Tak moc jsem chtěla. Nechápala jsem v tu chvíli absolutně nic.

Lehla jsem si na postel a koukala do prázdna. Mojí pozornost zaujala obálka, která tam určitě nikdy předtím nebyla. Natáhla jsem se pro ni a zběsile ji otevřela.

Drahá Nikolko, tak moc tě miluji. Snad tyhle slova čteš. Nevím co se děje. Nikdo to neví. Tobík přišel brzy ze školy a v tu chvíli začali všude hlásit, že se máme neprodleně přemístit na východ. Prosím, odpusť nám, že jsme nepočkali. Nešlo to. Vlastně tenhle dopis bych už ti dávno neměla psát. Tatínek s Tobíkem šli napřed do auta, že naloží všechny věci a já bych jim měla pomoct. Je nám to tak líto. Zlato, Nikolko, snad se zase brzy uvidíme. Musíme být teď silní. Prosím, ochraňuj se. Jsi šikovná holka a určitě ses zvládla dostat domů a jestli ne, tak už určitě putuješ na východ. V tomhle zmatku nevím co mám dělat. S tatínkem nám to rve srdce. Milujeme tě, moc, ale musíš pochopit, že musíme chránit i Tobiáše a podle médií už není moc času. Vlastně doufám, že když vyjdu z domu, tak tam budeš stát. Ale jestli se to nestalo Niky, tak ty to zvládneš i tak. Musíš mi to slíbit. Nezapomeň. Východ.

Nezapomeň, že Tě moc milujeme.
Tvoje maminka, tatínek a Tobík ❤

Chvíli jsem mlčky seděla, ale potom mé srdce ovládl hněv.

„Ne. Ne. Ne. Ne. Mami, to ne! Tohle jste mi nemohli udělat! Mami! Nesnáším Vás! To jste nemohli chvilku počkat? Já jsem pořád tu! Mami! Tati! Prosím, vraťte se...“

Vztekala jsem se. Jako nikdy před tím. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Co se pokazilo. Jakto, že tam nikdo nebyl a co se to stalo. Z očí se mi lily slzy. Měla jsem chuť řvát, křičet, kopat. Nevěděla jsem, co je v tu chvíli správné.

Dokud jsem neslyšela střelnou ránu, to jsem se pak instinktivně přikrčila a snažila se pozorovat dění z okna.