Zvláštní Láska | Ludýně

Odpoledne bez ní

Pomaličku se mi začali přivírat oční víčka...

„Luky vstávej," slyšel jsem hodně povědomý hlas. Natčin hlas. „Lukáši vstaň už." Řekla ne tak milým hlasem jako předtím. Začala se mnou třást, aby mě už pořádně probudila. „Jsem v vzhůru," ujistil jsem jí, že se mnou nemusí třást, jako by chtěla, abych neprospal soudný den. „Za chvíli je nástup." Obeznámila mě s důvodem mého probuzení. „A to si mě nemohla nechat spát?" Zeptal jsem se ještě trochu unaveně. „Nechala bych tě, kdyby jsme potom nepotřebovali pomoc. A navíc si myslím, že táborníci nepotřebují slyšet, co říkáš ze spaní." Úplně jsem zapomněl, že půjdeme natáčet, ale více mne zaskočila její druhá věta. „Já mluvím ze spaní?" Od kdy mluvím ze spaní? „Jo, a mluvíš o té dýni, kterou si objímal. A radši nechci vědět, co se tu dělo, když jsem odešla." Dělá, jako bych si tu nad tou dýní masturboval. „Co si o mně myslíš, že bych tu dělal bůh ví co, když tu jsou prosklené dveře?" Až po vyřknutí této věty mi došlo, že to vyznělo jako bych s tou dýní dělal věci, které bych měl správně dělat se ženou, ale jen ne v této místnosti.

„A co si s ní tedy dělal?" Zeptala se. Z jejího hlasu bylo poznat, že se trochu bojí mé odpovědi. „Když si odešla, začal jsem jí hladit. Zadíval jsem se do jejích krásných očích..." Zastavil jsem se. Zvedl jsem dýni z gauče a ruce se mi začali třást. Vzpomněl jsem si na ten krásný pocit, když jsem jí líbal. Tep se mi zrychlil. Radši jsem ji položil na svůj klín. Zavřel jsem oči a nadechl se, abych mohl pokračovat. „...Začal jsem se přibližovat. Políbil jsem ji, byl to krásný pocit. Byl tak krásný, že jsem ji musel ještě párkrát políbit. Lehl jsem si na gauč a po chvíli usnul." Dopověděl jsem a podíval se na Naty, která se nejspíše chtěla vyhnout očnímu kontaktu. Přestala se dívat na mě a místo toho se dívala na mou dýni.

„Nepůjdeme radši na nástup?" Buď bylo 15 hodin nebo se snaží vyhnout pokračování v této konverzaci. Zvedl jsem mou dýni ze svého klína a já se postavil na nohy. „Můžeme vyrazit," řekl jsem nadšeně. „Ty chceš sebou vzít i tu dýni?" Ukázala na dýni, kterou jednou rukou držím a druhou jí hladím od stopky směrem dolů. „A proč ne? Je s ní snad něco špatně, že si ji nemohu vzít sebou na nástup?" Zeptal jsem se nechápavě, a přitiskl si ji ještě blíže k tělu. „Je v pořádku, jen jsem si myslela, že nechceš, aby to všichni věděli." Smutně jsem se podíval na Naty a pomalu sklopil pohled na ni. „Neříkám, že si ji sebou nemůžeš vzít, jen-" „Ne, máš pravdu," skočil jsem jí do řeči. Položil jsem ji na stůl k ostatním dýním. Naposledy jsem ji pohladil.

Po tváři mi steklo pár slz, které jsem rukou setřel. Sklopil jsem pohled k zemi, aby Naty neviděla, že jsem uronil pár slz. „Luky, ty brečíš?" Přišla ke mě blíže a položila mi ruku na rameno. Nedokázal jsem se jim podívat do očí. Nechtěl jsem, aby mě viděli brečet. A hlavně ona. Naštěstí jsem dokázal další slzy udržet. „Pojď radši na nástup." Snažil jsem se změnit konverzaci. Podíval jsem se na Naty a usmál se, i když mi do úsměvu moc není. „Půjdeme jedině, když přestaneš hrát ten úsměv." „Fajn," řekl jsem ne moc nadšeně. Neměl jsem náladu s Naty a komukoliv jiným mluvit, tedy až na mou dýni. Vydal jsem do hlavního sálu. Bylo mi jedno, jestli za mnou Naty jde nebo ne.

Schod po schodu. Dál a dál od ní. Nechal jsem jí tam samotnou. To si nikdy neodpustím. Chci, aby už bylo po natáčení. Chci být zase s ní. Je jako můj nejdůležitější dílek. Udělal bych cokoliv, abych mohl být zase s ní. Snažím se nemyslet na to, že mi chybí. Jenže to nedokážu. Nedokážu myslet na cokoliv jiného, než na ni.

Smutně bloudím hotelem. I když mám cíl. Je však špatným směrem. Dál od ní. I když je jen o dvě patra níže. Je to pro mne jako celý svět. Tak blízko, ale zároveň daleko. Jsem prázdný jako ona po tom, co jí můj tým ublížil. Pomalu jsem se blížil ke hlavnímu sálu. Už jsem slyšel táborníky přeřvávající jeden druhého.