Zvláštní Láska | Ludýně

Zlomené srdce

Z nenadání upadám do tvrdého, už
potřebného spánku...

Nezatažené závěsy, které ani nemáme dovolovaly světlu vztoupit do pokoje. Slabé světlo svítilo do našeho pokoje i na mou tvář. Paprsky slunce mne bily do očí, i přesto, že jsem je měl zavřené. Svit mne nenechal v klidu spát. Nutil mě vrátit se do reality. Nedovolil mi snít o nás dvou. I přes dlouhý spánek přemáhala mé tělo i mysl únava.

Pomalu a unaveně jsem otevřel oči. Můj pohled opět spatřil světlo světa i to zpropadené světlo z venku. Do krásného rána mne přivítal pohled na otevřené okno a za ním jedinečný majetek přírody. Za okny, pouštějící k nám chlad a čerstvý dýchatelný vzduch se schylovali temná mračna, slabými mraky prostupoval důvod mého probuzení. Vysoké jehličnany se hrdě tyčí za pevným ušpiněním sklem. Jejich hustě zarostlé větve se pohupovali do prudkého a silného větru, který předurčoval apokalypsu. Šelest z venku s kapkami deště ťukající na okna a bouchající do plechové střechy přerušovala ticho, které tu nikdy nebylo.

Svůj pohled jsem stočil k ní, po mém boku. Přivlastní si můj pohled jakoby už dávno nepatřil jen jí a nikomu jinému. Teprve teď byly vyplněny mé představy o krásném ránu, vítající mě do ještě krásnějšího dne plného její přítomnosti. Jen stále mé srdce a ještě více mysl tíží strach z názoru okolí. Všechny černé myšlenky se rozplynuly, když jsem viděl jak roztomile ležela vedle mě. Krášlí mé dlaně, ve kterých podřimuje. Dlaní, už tak držící ji za boky, jí začnu hladit. Její blízkost zahřívala mé srdce. Zalévala mé tělo radostí, nutila mé rty do širokého úsměvu.

Nad klonil jsem se nad ní. Letmým polibkem na tvář, jsem jí vytáhl ze snění a vrátil do reality. „Dobré ráno, Zlato," šept jsem jen pro ni. Jejím domovem se stala má náruč, jelikož je v ní každou chvíli a tento moment nebyl vyjímkou.

S těžkostí a nechutí usedám na kraj tvrdé matrace. Nataženou rukou šmátrám po stole za cílem najít svůj telefon. Zatím co jsem se věnoval a věnoval i svůj pohled jí. Na cosi hranatého dopady mé prsty. Popadnu to pevně a ruku přitáhnu k zbytku těla. Své tmavě hnědé oči směřuji k černému prázdnému sklu obrazovky, vrhající můj odraz.

Krátké tmavé vlasy si, i přes žádné povolení, v noci dělali co chtěli, ukazovali na všechny světové strany. Některé mi padali do obličeje, jiné se pro změnu tyčily ke stropu. Hvězdmi fascinované byly snad všechny vlasy zakrívající stranu, na které jsem zapomněl hlavu při spánku, jen některé se stále odvážili směřovat jinám. Některé se zacuchanly do sebe a někdy se prameny vydali na cestu sami za sebe. V temných odstínech hnědé, místy až černé, tvořící klasickou barvu mých duhovek, se odráží svit z oken v pozadí výhledu, který se mi právě nabízí. Mé oči do světa vykřikují o únavě přemáhající mne. Pod nimi se lemovali tmavé kruhy, značící nedostatek spánku a důvod mé únavy. I přes to, se o kousek níže na mé tváři dal najít upřímný a spokojený úsměv, tvořící na obou stranách dolíčky. Zbytek o něco níže zakrývá tmavá modrá zmačkaná mikina v níž jsem upadl do spánku.

Postranním tlačítkem jsem nechal displej telefonu osvítit mou tvář. "6:53" píšou bílé analogové hodiny ve středu obrazovky. Telefon odložím vedle sebe na postel. Zvýdavým pohledem se rozhlížím po místnosti, určené jen pro nás. Nikdo. Nikdo tu nebyl. Jen já a ona. Projede mnou nejistota nad zjištěním, že ani jeden ze spolubydlících se mnou nyní nesdílí jeden pokoj. I přes fakt, že ponocování je zde běžné, většinou býváme v tuto dobu na pokoji. Ona stále v mé náruči mne ujišťovala a uklidňovala, že se pouze uklidili na jiný pokoj a nic zvláštního se neděje. Její slova si beru k srdci. Díky ní ze mě nejistota opadla. „Snad máš pravdu," zvuky z venku vystřídal můj nejistý hlas.