Zvláštní Láska | Ludýně

Krásný večer

Dostal jsem skvělý nápad, jak jí to vše vynahradím...

Zatím je stále mé místo v pohodlném křesle. Celými zády se opírám o zadní opěradlo. Hlavu mám v rovině. Ruce podél těla. Lokty se opírám o dřevěná opěrátka. Od loktů níže směřují mé ruce ke křeslu naproti. Otevřené dlaně spočívají na stehnou. Nohy v mírném rozkročení.

Promýšlím svůj nápad a celkový plán na dnešní večer. Už jen při pomyšlení na ní mým tělem projede zvláštní energie. Přemýšlení nad dobou po západě slunce mě naplňuje touhou po ní, sílou, abych bez ní ještě chvíli vydržel a nedočkavostí. Před očima mám nás dva, sedíme naproti sobě v pokoji, jediné osvětlení jsou svíčky tvořící romantickou atmosféru. Mezi námi jen talíř s večeří z jídelny. Společná večeře jako předehra. Romantický film doprovázející naše polibky. Líbání, naplňující mé tužby o porušování našeho osobního prostoru.

Zavřené dveře od počítačové herny někdo otevřel. Zpoza stěny oddělující místnost od zbytku chodby vyběhla skupina dětí z Natčina týmu. Chodbou se ozývají jejich podrážky dopadající na koberec. Větší vzdálenosí ode mě se hlasitost jejich běhu snižuje. Většina zbylích lidí poklidně vyšla za nimi, včetně Natky. Cítím na sobě pohledy pár lidí. Někteří na mě udrželi zrak déle, někteří je samou nudností odvráceli zpátky k chodbě. Avšak nic z toho nepřeruší mé přemýšlení a snění, které za nedlouho zhmotním v realitu.

K uvědomění si okolního a zároveň reálného světa mě donutil řev dětí běžících po chodbě do vedlejší místnosti, počítačové herny. Celou dobu tupě zírám na křeslo naproti. Přes mé pootevřené rty prochází vzduch do plic a zpátky ven jako oxid uhličitý. Na odhalené ruce mi táhne chladný vánek z oken skoro u stropu za mnou. Mé dlaně a kolena se lehce třásla, ne zimou, ale nedočkavostí a nervozitou z její reakce.

Prázdnota v místnosti mě donutila odejít. Rychlé zvednutí z křesla doprovází ztráta prostorové orientace. Před očima se mi zatemělo. Zběsile hledám něco, čeho bych se přidržel, abych nespadl. Mé hledání končí u knihovny z tmavého dřeva, ve které se nachází jen pár knih a z většiny jejího úložného prostoru je prázdná.

Do očí mě začalo bít bílé světlo pocházející ze stropních zářivek. Když jsem sklopil pohled k zemi, před očima jsem měl černou skvrnu způsobenou příliš intenzivním světlem. Svými chladnými prsty jsem si promnul víčka, která zateměla můj výhled. Se zrakem už celkem v pořádku vyrážím na pokoji. Mé nohy mě vedou na pokoj, ale má mysl se stále ubírá k ní.

Najednou se ocitnu před tmavými dveřmi svého pokoje. Upírám na ně pohled s nevědomím, jak jsem se tu ocitl a jak dlouho tu stojím. Má ruka dopadne na kliku z plastu, která je o několik odstínů hnědé tmavší, než dřevěné dveře s číslem určují pokoj. Svírající kliku poslouchám slabé vrzání pomalu se otvírajích dveří. Překročením prahu se vystřídá nepříjemný vydýchaný vzduchu z chodby za příjemný čerstvý vánek.

Rozhlédnu se po pokoji. Kraje postelí lemovaly kufry mých kamarádíčků a zároveň dočasných spolubydlících, mou postel obklopovaly mé tři tašky s věcmi. Šedý koberec přerušovali zbytky jídla a láhve od alkoholu, které ve skle odráželi výhled na blízký les za okny. Peřiny na postelích se nepohly ani o centimetr od doby, co jsme všichni ráno vstali. Na svou postel jsem ještě do toho hodil ušpiněnou tmavě modrou mikinu. Stůl mezi postelemi pomalu mizel pod nespecifikovatelnou vrstvou bordelu obsahující obaly od jídla na zemi, gely a laky na vlasy, na které není v koupelně místo a vylité pití, které se na rozdíl od toho na zemi, nemůže vsáknout do koberce. Povzdechnu si nad tím, že to budu muset uklízet. Nezbývá mi nic jiného, než se do toho pustit.