Život přece nemůže být jenom černý

Počátky problémů

Pondělí, 21.8. 6:45 
*Sakra!* zhrozila jsem se když jsem ve schránce našla další složenku. No dobře, spíš upomínku na zaplacení složenky. Mám sice už práci, ale jsem v ní teprve druhý měsíc a z první výplaty jsem nezvládla poplatit ani půlku dluhů.

Když onemocněl táta, musela jsem odejít ze školy a pracovat. Od mala jsem měla jen jeho, mámu neznám. Nikdy jsme o ní nemluvili, nechtěl to... vždycky jsem ho za to nesnášela a hádala se s ním kvůli tomu. Jen doufám, že ještě budu mít možnost se s ním dohadovat... *Nemysli na to zase, nemůžeš teď bulet...* přešla jsem k oknu a zapálila si cigaretu.

Čekám na kolegyni Janu, jezdím s ní do práce. Bydlí pár ulic ode mě, je asi o 5 let starší, a už má dvě děti. Občas z toho mám divný pocity, když všichni kolem mě mají děti a já ještě ani nevím, co se životem.

7:05
V rohu parkoviště zastavila modrá Alfa Romeo, seběhnu schody a nastoupim.
,,Ahoj."
,,Ahoj," usmála se drobná hnědovláska se zpěvavým hlasem, která i po těch dvou capartech má lepší postavu než já. Ale ukažte mi na ženu, která je spokojená s každičkým kouskem svýho těla. ,,stavila jsem se cestou pro kafe."
,,Díky! Miluju tě." 
Obě jsme se zasmály a cestou usrkávaly kafe.

7:40
Do kanceláře jsem dorazila dřív než šéf, takže si zapnu počítač a sednu si do křesla. Mám to tu ráda. Všichni tu jsou moc milí, je tady příjemný prostředí a za to, že v podstatě jen sedím za počítačem, je to celkem dobře placený.
Jasně, stejně bude trvat, než zaplatím to co musím, ale takovou práci, abych z první nebo z prvních dvou výplat zaplatila veškerý dluhy, asi neseženu. To bych musela dělat mafiána.
Usmála jsem se sama pro sebe, když v tom vešel kolega.

,,Dobrý den. Koukám, začínáme s úsměvem."

,,Kdyby se den nezačínal s úsměvem, byl by celý zamračený."
,,To máte pravdu. A zamračený den nechceme. Kdybysme neměli úsměv, co jiného by nám zbylo, že?" ,pak šeptem dodal: ,,Hlavně tady z tý výplaty." zasmál se a zmizel ve vedlejších dveřích.
Celkem se mi líbí. Vysokej tmavovlasej chlap s hnědýma očima. Chodí do posilky, takže je jako hora a v košili se mu rýsujou svaly.

Jana si ze mě občas dělá srandu, že mi s ním domluví rande. Její manžel se s ním zná od střední školy. Občas, když o tom mluví, se vážně bojim že se zvedne a půjde mu o tom říct. Dost často se totiž rozvášní o tom, jak by bylo super chodit na dvojitý rande, a že by v létě mohla dát děti k babičce a mohli bysme jet všichni čtyři někam k moři.
V takových chvílích jí mám chuť proplesknout, ať se ztiší, protože přeci jen, ty stěny nejsou zvukotěsný, že jo.

11:00
Konečně pauza na oběd. 
Trochu si urovnám věci na stole, vezmu si kabelku a zamířím po schodech z budovy, do nedaleké restaurace. 

Je celkem chladno, za chvilku bude zima Nemám ráda zimu. Je sice krásný, jak je všechno čistý a bílý, jen po určitou dobu ovšem, ale jinak... nic pro mě. Já bych radši na zimu odjížděla do teplých krajů, nebo měla zimní spánek a všechen ten hnusnej štiplavej mráz prospala.

Zastavila jsem se před vchodem a čekala na Janu.
Z myšlenek mě probralo zvonění mobilu v kabelce, vyhrabala jsem ho a se zatajeným dechem stiskla tlačítko pro přijetí hovoru, bylo to z nemocnice.
V ten moment se už blížila kolegyně, ale já jí moc nevnímala, rozklepala se mi ruka, tátovi se přitížilo. Do očí mi vhrkly slzy, otočila jsem se na podpatku a rozběhla se k autobusový zastávce.