Život přece nemůže být jenom černý

Kouříš?

  Pondělí, 21.8.  16:15

Několik hodin jsem byla v nemocnici. Přešlapovala jsem po chodbě tam a sem, pila jedno kafe za druhým, mluvila s doktorama... táta měl klinickou smrt.

Stojim před nemocnicí, opřená o zábradlí, a snažím se, udržet se na nohou. Mám rozklepaný kolena a uslzený oči.
Otřu si je rukávem a zahledím se do dálky nad les přímo do slunce.

,,Ahoj. Jsi v pohodě?" uslyším za sebou mužský hlas, trochu se leknu a otočím se. Vedle mě stál asi o hlavu vyšší kluk s hnědýma vlnitýma vlasama a snad nejhezčíma hnědýma očima, který jsem kdy viděla. Asi jsem na něj zírala moc dlouho, protože se nervózně, ale sladce, pousmál, natáhnul ke mě ruku a představil se jako Tom. Ruce má vypracovaný, určitě chodí do posilky. Chtěla bych vyzkoušet jaký to je, kdyby mě objal. 
Trochu jsem zatřásla hlavou, abych se vrátila do reality než si začnu představovat svatbu a tři děti, a dům s laťkovým plotem, a psa...

,,Eh... ahoj. Jo, jen... těžký den. Jmenuju se Gabriela."  potřásla jsem mu rukou, zatímco on tou druhou už lovil něco v kapse. Vytáhnul krabičku cigaret, otevřel ji a kouknul se na mě:  

,,Kouříš?"

,,Samozřejmě. Díky moc..." s nadšením si od něj vezmu cigaretu a nechám si zapálit, ,,už jsem si vážně potřebovala zapálit, ovšem moje prázdná krabička dost protestuje."

Snažila jsem se smát přirozeně a doufala, že nemám po celým obličeji rozteklou řasenku.

17:45

,,Tak ahoj tati." zašeptala jsem, když jsem odcházela z jeho pokoje. Stiskla jsem mu ruku, políbila ho na čelo a usmála se na něj.
,,Zítra zase přijdu."

Vycházela jsem z hlavních dveří nemocnice, kolem popelníků, a kdo tam nestál.

,,Ahoj Tome."

,,No ahoj. Jdeš za mnou na cigaretu?" mrkne a dá mi jednu cigaretu. ,,Za kým sem chodíš?"

,,Za tátou. A ty?"

,,Stavoval jsem se tam akorát za kamarádem. Původně jsem tady byl na dětským za sestřičkou. Je jí dvanáct."

,,Tak to je krásný. Taky bych chtěla aby mi bylo dvanáct."

,,A kolik ti je?"

,,To dáma neříká, nebuď zvědavej." vypláznu na něj jazyk, otočím se a odcházím.

,,Gabrielo?"

,,Ano?" houknu, aniž bych se otočila.

,,Dáme ještě někdy kouřovou?"

,,Jasně, přijď zítra za kamarádem na návštěvu." pootočím hlavu, mrknu na něj a pokračuju v chůzi. Trochu se pro sebe usměju.
Pak mě ale přepadne zvláštní pocit, jako kdybych dělala něco špatnýho, že se v nemocnici kam jsem přišla za tátou, protože byl pár minut mrtvej... pane bože, můj táta byl mrtvej... a já flirtuju.

Strčila jsem si sluchátka do uší a zahloubaná do myšlenek a pohledem zabořeným do země jsem se procházela městem. Potřebovala jsem se projít, trochu čerstvýho vzduchu. Hrozně se bojim co se bude dít dál, ale věřím tomu, že všechno bude zase lepší... musí.