Posedlá

Kapitola třetí

Snažila jsem se zvednout, ale jeho ocelový stisk na mých bocích mi v tom zabránil.
"Pusť mě!" zavrčela jsem a vrtěla jsem se co nejvíc to šlo.
"Prosím tě, nech toho," usmál se a mě si posunul víc k sobě. Prudce jsem vydechla a svorně jsem kývla.
"Co teda chceš?" optala jsem se s pohledem upřeným z okna ven.
"Nejdřív se na mě podívej," zamrmlal nespokojeně. Podívala jsem se na něj a zůžila jsem oči.
"Co teda chceš?" odsekla jsem svojí otázku.
"Co kdyby jsme se trochu sblížili, hm?" zavrněl a já jsem se od něj s vřískotem odtáhla a utekla jsem pryč. Nakonec jsem se rozhodla, že se projdu po hradě.

Když jsem vešla do společenky všichni seděli u Malfoye a smáli se. I Cindy. Jejich pohledy se přesunuly na mě a Mafoy se na mě ušklíbl. Cindy se rychle zvedla a kroutila záporně hlavou.

"To není ta-," začala ale já jsem ji utla.
"Raději mlč," zavrčela jsem. Potom jsem se otočila na Malfoye.
"Vyhrál si, zničil si mě," zašeptala jsem, rozplakala jsem se a to poslední co jsem viděla než jsem utekla byl ublížený výraz na Malfoyově obličeji. V pokoji jsem padla obličejem do postele a plakala jsem do doby, než jsem vyčerpáním usnula.
Ráno jsem zaspala takže jsem na lektvary přišla pozdě.
(Chci dodat že učitelé budou podle mě a všechny hodiny budou samostatné.)

"Slečno Lewisová, za váš pozdní příchod strhávám Zmiozelu deset bodů," zavrčel Snape a poukázal na samostatnou lavici. Vidím, že si Cindy našla náhradu v Pansy.
Po hodině jsem chtěla co nejrychleji odejít, ale Draco mě předevšemi přirazil ke zdi. Nasupeně se na všechny otočil a zavrčel, což všechny donutilo odejít z učebny.

"Co chceš princezničko?" ušklíbla jsem se, za což mě on obdaroval kousancem na krku.
"Doprdele, co to děláš?!" zaječela jsem a snažila jsem se ho ode mě odstrčit. Ale on se jen ušklíbl a vyšvihl si mě tak, abych mu obtočila nohy okolo pasu. Zavrčela jsem a proklela jsem ho jak nejvíc jsem mohla.
"Promluvíme si, ano?" zeptal se, ale stejně mu bylo jedno co na to řeknu já.
"Cindy je součástí plánu ja-," přerušila jsem ho.
"Jak mě zničit?" odfrkla jsem a on mě zase kousl do krku. Vypískla jsem a znovu jsem ho proklela.
"To není pravda, my tě nechceme zničit!" zavrčel. Jen jsem odvrátila hlavu.
"Já-, nesmíš mě nenávidět, jinak-, jinak to nedopadne dobře, chápeš?" zašeptal zlomeně, až jsem si myslela že kdybych stála na nohou, podlomily by se mi kolena.
"Co to kecáš za nesmysly?" zavrčela jsem až jsem se vzpamatovala z přemítání o podlomených kolenech.
"O prázdninách se něco stalo a proto tě nesmím ztratit," pustil mě nohama na zem a rychle odešel z učebny.

Po všech vyučovacích hodinách na kterých chyběl, jsem se rozhodla vydat do chlapeckých ložnic, což jsem dělat neměla.