24.12. 23:00
Tak jo. Letos už je to za námi. Za mě osobně jsem já neskutečně ráda. A to hned z několika důvodů.
V poslední době se vytratilo všechno, co by o vánocích mělo být. Podle mě je to svátek obchodníků. Každý minimálně měsíc dopředu shání dárky pro své milované a chce je potěšit. Čím je dárek dražší, tím líp. Já osobně to moc nechápu.
Teď bych se s Vámi ráda podělila o něco malého z mého dětství. V době, kdy jsem věřila na Ježíška pro mě vánoce znamenali neskutečný stres. Proč?
Otázky typu: "Příjde Ježíšek? Co když na nás zapomene? Byla jsem dostatečně hodná? Je to co jsem napsala v dopise Ježíškovi to, co doopravdy chci? Nezapomene Ježíšek na někoho? Nemám mu něco nachystat k jídlu nebo pití, jak se to dělá ve filmech? Musím si uklidit pokoj, protože kdyby viděl, že tam není vše jak má být, tak by se otočil a odešel." Jenom zlomek toho, co se mi každý rok honilo hlavou. Pamatuji si ten každoroční stres, který ještě umocňovali mí rodiče.
První vánoce, které si vybavuji byli vánoce, kdy se mi v pokoji "objevil" psací stůl. Když jsem ho uviděla, začala jsem křičet. Ne radosti, ale s tím pocitem, že někdo byl u mě v pokoji. Naši z toho měli radost a možná i srandu. Vzpomínám si, jak jsem nervozně chodila po pokoji a procházela veškeré šuplíky, tašky.. prostě všechno, jestli mi něco nechybí, nebo něco ještě nepřibylo. Protože někdo cizí byl sakra u mě v pokoji!
To byl můj první záporný zážitek.
V druhé třídě mi bylo sakra podezřelé, že by rodiče pustili někoho k nám domů, když jsme měli přikázané pořád všechno zavírat, dávat pozor a tak dále. A najednou si někoho cizího pustí až do obýváku, když my jsme venku? Začala jsem se ptát. Když už to bylo neúnosné, mamka mi to řekla. A víte co? Já vlastně ani nevím, jestli jsem byla zklamaná. Možná to byl pocit klidu, co jsem cítila. Že nejsem úplně blbá, a že by naši nikoho cizího nepustili k nám domů.
Další roky pro mě vánoce přestali mít "to" kouzlo. Vlastně pořád jsem se těšila, ale spíš to hrála kvůli bratrovi.
Pak přišel rok, kdy se všechno sesypalo. Bylo mi 13 a strašně jsem milovala Justina. Prostě typický teen věk. Neskutečně moc jsem chtěla boty stejné, jako měl Justin. Fialové-kotníčkové Supry. Boty jsem si objednala někdy v půlce listopadu. Peníze dopředu-jak jinak. A abych nezapomněla, byla to nějaká čínská stránka (jak jinak na druhou). Boty jsem si zaplatila "ze svého" a čekala. Dodávka byla stanovena někdy na půlku prosince. Každý den jsem čekala. Tenkrát jsem byla strašně smutná, když nedorazili. Pak mě ale napadlo, že je možná mamka bude mít a dostanu je pod stromečkem. Začínala jsem si tím být jistá. Ale jaké překvapení pro mě bylo, když jsem se pod stromečkem nenašla. Byla jsem vážně smutná a rozhodně naštvaná, že jsem naletěla nějakému čínskému podvodníkovi.
Když jsme později šli k babičce, boty byly pod stromečkem. Tenkrát jsem chytla nehorázný záchvat pláče. A víte co bylo nejhorší? Že já ty boty už vlastně ani nechtěla. Byla jsem tak naštvaná. Prostě jsem v duchu rezignovala a byla smířená, že už je nikdy neuvidím.
Další perla byla, když jsem zjistila, že je musím nechat mému mladšímu bratru. Proč? Jelikož jsem neodhadla velikost. Málem mě tenkrát trefilo. Tuším, že jsem to i oplakala.
A to byl hlavní impulz, proč se mi celá doba adventní začala hnusit. Postupem času jsem začala vše rozdýchávat, ale zášť ve mě zůstala. Podle mě, by vánoce měli být hlavně o tom, být doma s rodinou. Podle mě je to v dnešní době bráno vyloženě jako svátek, kdy prostě něco musím koupit. Je to násilné, nepěkné a umělé.
Když jsem nedávno viděla mé sestřenice a vše co měli pod stromečkem. Chtělo se mi plakat. Prohlášení mé sestřenice, když se ji zeptali, jak Ježíšek získává dárky: "Ježíšek krade." Mě málem položilo do kolen. Jde vidět, jak lidi dneska tohle vše vnímají. Zvlášť naši věřící členové společnosti. Takže si to shrneme.
Všichni si lámou hlavu, co někomu dát. Když už to vymyslíme, zjistíme, že to člověk nepotřebuje. Ale abychom ze sebe neudělali kreténa, tak to prostě koupíme. Když to dotyčnému dáme, tak buď má chvilkovou radost, nebo prostě ne. A i když radost má, tak bez té věci dokázal žít do teď. Takže tu věc stejně odloží někde, kde se na ni práší. V tom lepším případě je to věc, kterou si sám koupil předem a stejně by ji potřeboval, takže o problém méně. Ovšem, tohle už není překvapení.
Takže ano. Kupujeme něco co kupovat nechceme, někomu kdo to nechce, aby to mohl nepoužívat.
Místo aby jsme si udělali pohodový večer v teplácích s teplým čajem u pohádek, honíme se za dárky jako prasklé gumy. Chápu, že malé děti na to vyloženě čekají. Ovšem názor, že je Ježíšek někdo, kdo si to bere z obchodu sám bez placení - takže vlastně krade, je poněkud smutná.
Co ovšem nechápu, je mentalita dospělých. Zvlášť v případě, kdy mi je dvacet a rodiče mě nutí, chovat se na 8. V každodenním životě po mě vyžadují zodpovědnost ale zrovna tenhle den se musím chovat jako spratek a předstírat radost z věcí, které vlastně nepotřebuji.
Tímhle se chci omluvit mé mamce, které jsem to letos pokazila. Ale proboha. Každý normálně smýšlející člověk musí pochopit, že je to blbost. Celá tahle "nakup co uneseš" myšlenka. Zuřila jsem vzteky, když jsem byla donucena dělat něco, co je mi proti srsti.
Je možné, že nebude dlouho trvat a budu se chovat stejně i já. Ovšem k dnešnímu dni, je to pro mě absolutně nepochopitelné a doufám, že až budu mít já děti, najdu v tomhle blbém systému rovnováhu. Protože aby si moje děti mysleli, že je to od Ježíška, který to ukradl a nevážili s i toho. A nutí své dvacetileté děti, aby se převlékali do svátečního v běžný den, protože je to zvykem. Ne, děkuji. Tohle ne.
Když někomu chci dát dárek, mělo by se to udělat ve všední den jenom tak, protože ho mám rád. Ne protože, se to ode mě očekává. Takže všem krásné vánoce a zamysleme se nad sebou!
Jenom doufám, že za pár let budu moct mít na štědrý den službu v práci a nebudu muset podstupovat tuhle trapnou přetvářku, jenom protože se to ode mě očekává.
