Tak jo. Dneska jsem se rozhodla, že napíšu svůj názor na tohle téma. Tohle téma se mě týká víc, než bych si přála.
Jako vždy začnu od dětství. Už jako malá jsem věděla, že jeden z mých biologických prarodičů je vozíčkář. Věděla jsem, co to znamená, obnáší. Ovšem nikdy jsem se na lidi na vozíků nedívala jako na něco méně cenného. Nikdo nechce být dobrovolně na pojízdné židličce.
Vzpomínám si, že všechny děti se jako malé bály čertů, strašidel a tak různě. Netvrdím, že jsem se například čertů nebála. Bála. Dokonce si do dneška dokážu vybavit jeden sen, na který asi nikdy nezapomenu. To jsem, ale odbočila. Vždycky jsem se nejvíc bála, že můj mozek bude fungovat normálně a já se nebudu moct pohnout. Tak jako to vždycky ukazovali po kouzelné školce v telce. Pokud si někdo pamatujete, tak mám na mysli pořad "pomáhejme si". Byla jsem zvláštní dítě. Já vím.
Vzpomínám si jednou na vánoce, když jsem odpoledne usnula a k večeru se vzbudila nemohla jsme hýbat rukou. Začala jsem vyšilovat a plakat. Samozřejmě jsme měla pouze ruku ztuhlou, protože jsem na ní usnula. To jsem ovšem netušila. Nemohlo mi být více než 5. Po pár minutách jsem ruku rozhýbala, ale tento zážitek a hlavně pocit bezmoci mě děsí do dnes.
Řeknete si. Vymýšlí si. Ha. Vážně? Nevymýšlím. Od mala jsem měla z toho respekt.
Dalších pár let si nevybavuji žádný kontakt s těmito lidmi. Ne, nevyhýbala jsem se mu. Jenom jsem neměla tu možnost.
Před pár lety jsem objevila film o kvadruplegikovi. Kdyby někdo nevěděl, to je člověk, který je od krků dolů ochrnutý.
O dalších pár let později jsem objevila knížku o kvadruplegikovi. "Než jsem tě poznala." Myslím, že někteří už tušíte o co se jedná. Tahle knížka mě neskutečně, ale neskutečně zasáhla a film jsem viděla nejméně 5x.
Dnes jsem si opět znovu pustila film NEDOTKNUTELNÍ. Kdo neviděl, tak by se rozhodně měl kouknout. Tento film má absolutně vše, co by podle mě film měl mít a to, že je na konci pohled na pláž v Dunkerku je pro mě vyloženě jenom bonus.
Dneska nebudu nasupená jako včera u tématu "Vánoc".
Jenom Vám chci říct. Když uvidíte někoho na vozíčku. Zkuste se alespoň na chvíli zastavit a zamyslet se, co jeho život obnáší. Netvrdím, "přispějte charitě", protože zrovna na tohle mám k dnešku celkem svérázný názor. Ale o tom třeba někdy jindy.
Tím jenom chci říct...
Chovejte se k lidem na vozíku absolutně normálně. Tak jako ke každému jinému zdravému člověku. Samozřejmě, berte ohledy, ale nedávejte najevo, to co člověk sám moc dobře ví. Snad víte co myslím. Jsou to taky jenom lidi, kteří netouží po ničem jiném, než se z té pekelné židličky zvednou a třeba se jenom projít.
Osobně jsem si vybrala profesi, ve které se budu setkávat s těmito lidmi celkem často. Nemyslím teď jenom tenhle druh postižení, ale obecně. Myslím, že každý z nás si zaslouží další šanci. A proč nebýt tím, kdo se na člověka usměje, pomůže mu, nebo ho třeba jenom pozdraví?
Takže se prosím nad sebou občas zamyslete. Jsou to lidi, kteří za to nemůžou, nebo byli ve špatný čas na špatném místě. A stačí jedno lusknutí prstů a karty se můžou obrátit. Víte co myslím, ne?
Takže teď si každý sám pro sebe luskněte a zamyslete, jak je vše pomíjivé.
