Slza poslední čarodějky

3

Brzy upustila od všech pokusů o vysvobození. Měla matný dojem, že už to budou tak dvě, možná tři zvonění od chvíle, kdy do téhle zatracené šlamastiky spadla. A to doslova.

Jakmile se totiž dotkla zakutáleného jablka, svět se pod ní zhoupnul a než se stačila vzpamatovat, rázem visela vysoko ve větvích skrz naskrz zamotaná v síti z konopných lan. A aby toho nebylo málo, uvízla v setsakramentsky nevýhodné poloze – tudíž hlavou dolů. Zanedlouho se jí do ní nahrnula krev, zbrunátněla v obličeji a její mozkové závity odmítly nadále spolupracovat.

Podřadná past pro čarodějky nejnižších tříd. Jak jsem jen mohla být tak hloupá!

Nutno ovšem poznamenat, že čarodějnictví už dávno nebylo tím, čím kdysi bývalo.

Ještě dávno předtím, než se čarodějnice začaly rozpínat po celé zemi a mísit se s lidmi, bylo jasné, že to celé nemůže nikdy dopadnout dobře. Ovšem ony to před lety beztak udělaly. Bylo jen otázkou času, kdy vesničané nějak zareagují – podřezané kozy, otrávený dobytek a ztracení muži i dívky. Netrvalo dlouho a čarodějkám byla přisuzovaná vina dokonce i za to, že se velevážená paní starostová nachladila. Staly se nežádoucími, nepřáteli a později lovnou zvěří. Když se začaly formovat první spolky lovců a čarodějky se navíc mezi sebou nepřestávaly přetahovat o vliv a moc, šlo to se vším rychle z kopce. Pokud Evelyn věděla, letošní sněm bude nejspíš dočista poslední.

Na větvi poblíž přistál havran, pročechral si peří a koulel na ni očima, jež připomínaly nažloutlé perly.

„Tobě se to kráká, co?" vyčetla mu. „Ale rozvázat mě? To tě ani nenapadne!"

Havran na ni vrhl ublížený pohled, který v ten okamžik vypadal téměř lidsky.