Slza poslední čarodějky

16

Masivní dveře se rozletěly a třískly do zdi. Do kobky v celé své hrůzné kráse vstoupila Rosalie Monsherlat Pretorliän, ta nejděsivější lovkyně a nejúžasnější žena, kterou za celý svůj život potkal.

Dlouhé havraní vlasy za ní vlály a na tváři se jí usadil tvrdý výraz, když se vrhla na černobílou čarodějnici. Znal ji tolik let, a přesto měl pocit, jako kdyby nikdy nezestárla. I její pohyby byly stále stejně elegantní a dokonalé. Téměř to působilo, že je pro ni čarodějnice jen otravný hmyz, který jednoduše zašlápla.

Otřela si zakrvácený meč a vydala se směrem k němu.

Takže takhle vypadá můj strážný anděl? Nebo že by si pro mě už přišla sama Zubatá?

„Přestaň se tak přihlouple usmívat, C'row," zavrčela, zatímco ho zbavovala okovů. On z ní však nespouštěl oči. Protočila panenky. „Bohové, jestli to takhle půjde dál, nakonec začneš i slintat."

Řetězy povolily a pod zmučeným lovcem se podlomila kolena. Rosalie ho podepřela.

„Kde ses tu vzala?" zachroptěl.

„Přijela jsem, jak jen to bylo možné. Bohužel ne včas."

„Ženská zatracená. Vědělas to celou dobu, co?"

„Že děláme chybu? Ano, věděla. Varovala jsem je."

Zamžoural směrem ke dveřím, v nichž se začaly sbíhat cizí postavy. „Kdo je tu s tebou?"

„Má družina."

„Blaze?"

Smutně zavrtěla hlavou. „Tahle kobka je vyřízená. Čarodějnice se stáhly dovnitř hory. Zbylo nás jen málo, ale máme výhodu – pokud zaútočíme v době, kdy si budou lízat utržené rány, budou oslabené a navíc na svou stranu získáme překvapení."

„Chceš na ně zaútočit?"

„C'row, podívej se, co z nás zbylo. Lépe už na tom nebudeme. Tohle je poslední šance."

„Máš plán?"

„Na plány je pozdě. Vtrhneme tam se vším, co máme."