Nic není nemožné!!!

Část 3

Ráno jsem se vzbudila, a šla se pomalu oblékat. Oblékla jsem si kalhoty a obyčejné triko, na kterém jsem měla nakresleného papouška. Usmála jsem se sama pro sebe, protože jsem si vzpomněla na včerejšek, kdy jsem si hezky popovídala z Justinem a šla dolů, abych nachystala snídani pro Kitty.

Dojeli jsme ke škole a hned jsme šli ke Kitty do školy, aby nepřišla pozdě. Došla jsem do svojí školy a zjistila jsem, že už zazvonilo, tak jsem spěchala, abych nepřišla pozdě. Došla jsem do třídy a hned se na mě podívala naše učitelka, zrovna máme strašnou fůrii. „Ale slečno Brown, kde jste byla?" chtěla jsem to jen tak nechat, ale ona se mě zeptala dřív. „Omlouvám se paní učitelko, ale zaspala jsem a ještě jsem musela odvést svoji sestru do školy." Učitelka se na mě podívala jak na vraha a řekla: „To nemohli vaši sestru odvést vaši rodiče?" jen jsem se na ni podívala a už jsem měla slzy v očích, nesnáším, když se o nich mluví. „Nestarejte se do věcí, do kterých vám nic není." Zařvala jsem přes celou třídu, až se sebou celá třída trhla. Všimla jsem si, jak na mě Justin kouká, ale neřešila jsem to. „To si snad děláte srandu ne? Toto si nemůžete dovolovat ke své učitelce." Zařvala, už jsem začala rudnout. „Tak by se taky nemusela moje učitelka srát do věcí, do kterých jí vůbec nic není." Už jsem se neudržela a začala jsem brečet. Celá třída se na mě dívala i Justin. Sebrala jsem se a utekla ze třídy. Běžela jsem pořád dál, až jsem zakopla a spadla. Naštěstí nikdo nebyl na chodbě, tak jsem se rozbrečela ještě víc. Po chvíli jsem ucítila něčí ruce na mých ramenou, otočila jsem se a všimla jsem si, že je to Justin. Neváhala jsem ani minutu a hned jsem ho objala a brečela jsem mu pořád do ramene.

Už byl konec školy a já jsem jela domů s Kitty, která mi pořád něco vyprávěla, ale já jsem ji vůbec nevnímala. Přemýšlela jsem, o tom co se stalo dnes ve škole, asi bych se měla omluvit učitelce, asi jsem to hodně přehnala. Dojely jsme domů a Kitty hned běžela dovnitř.

Seděla jsem na gauči a někdo zazvonil. Došla jsem tam a stál tam Justin. Nechala jsem ho, ať vejde dovnitř. On jen proklouzl přeze mě a sedl si na gauč. Jen jsem si povzdechla a sedla si k němu.

Seděli jsme vedle sebe už asi hodinu, ale nikdo nic neřekl. Pořád jsem se na něj musela dívat. Jednou si toho všiml a já doufala, že to tak nechá, ale nenechal. „Proč se na mě pořád díváš?" řekl jako by se nechumelilo, dělá si ze mě srandu? „Protože jsi přišel, sedl sis na gauč a nic jsi neřekl, proč jsi tady?" Podíval se mi do očí, a na rty. Pořád to střídal, oči, rty, oči, rty. Najednou se začal přibližovat a já jsem ho nechala, ať se přiblíží úplně. Byli jsme od sebe asi půl centimetru, když se zastavil. Podívala jsem se mu do očí. „Už to nemůžu vydržet." Řekl, podívala jsem se na jeho rty a řekla jsem. „Tak už to udělej." A už jsem cítila jeho rty na těch mých. Jen je tam nechal, ani s nimi nehýbal. Najednou udělal první pohyb a já jsem začala spolupracovat, nevěděla jsem vůbec, co dělám. Dala jsem si svoje ruce za jeho krk a on ty svoje na můj pas. Přejel mi jazykem po spodním rtu, a tím si žádal o vstup a já jsem mu to dovolila. Po chvilce jsme se od sebe odtáhli, a opřeli jsme si čela o sebe, dívali jsme se do očí. „Promiň, musel jsem to udělat." Řekl jen jsem se usmála a hned se mu přilepila na jeho rty, okamžitě začal spolupracovat. Po chvíli jsem se odtáhla a řekla, „Neměli by jsme", podíval se na mě a řekl „neměli, ale líbilo se ti to." Usmál se, „Měl by jsi jít." Řekla jsem z ničeho nic. Jen se na mě nechápavě podíval, ale jak se na mě podíval, tak se zvedl a odešel. Lehla jsem si a začala brečet. To není možný, proč jsem mu to dovolila, neměla jsem. Nevím jak, ale usla jsem.