Moje sladká pomsta / pozastaveno

#19 - Meghan, prosím

MEGHAN

Po škole jsem byla domluvená s Lacey a Sarou, že zajdeme někam na jídlo.

Byla to nečekaná změna. Posledních pár dnů bylo sice peklo, ale čtvrteční rande se svojí sestrou a nejlepší kamarádkou mi přišlo jako skvělé odreagování.

Chtěla jsem se jednoduše zbavit všeho, co mi do života přinášelo jen starosti a vrásky. Měla jsem snad právo si s úsměvem užít pár hezkých momentů, no ne?

Pečlivě jsem si posbírala věci ze své skříňky. Šatny byly po tělocviku už zcela prázdné, byla jsem tu sama, ze sprch se ozýval jen zvuk dopadání kapek na dlažby.

Ještě vlhké vlasy jsem si svázala do rychlého culíku a přes rameno si hodila svoji sportovní tašku. Ten klid tady se mi líbil. Bylo možná děsivé být tu sama jen se svými myšlenkami, ale štěbetání svých spolužaček jsem si taky nechala radši ujít.

Vyrazila jsem směrem schodiště a po něm nahoru, jenže jsem tak zcela nedávala pozor před sebe. Dveře malé tělocvičny se prudce otevřely, jen tak tak jsem stihla uskočit, abych nedostala ránu.

Čekala jsem nějakou vyděšenou školačku, ale rozhodně ne školačku se jménem Carter.

„Tak tady seš,” zavrčel a natáhl se po mně. Okamžitě jsem ustoupila o dalších pár kroků, za mnou se nacházely už jen schody do šaten.

Mračil se. „Vyhýbáš se mi už pár dní. Jenže pro tebe mám novinku. Francisová za mnou došla a ptala se, jak jsme na tom. Meghan, ona je naštvaná, protože jsme skoro ještě ani nezačali.”

Studovala jsem jeho obličej. Vypadal nervózně, podle kruhů pod očima toho moc nenaspal.

„Cartere já teď fakt nemám čas řešit nějaký projekty. Zítra se můžeme sejít a opravdu začít, ale zrovna teď musím padat."

Chtěla jsem jednoduše projít kolem něj, jenže tentokrát se mu podařilo mě chytit za ramena a prudce přirazit ke zdi.

Zalapala jsem po dechu. Srdce se mi rozbušilo strachem, zamotala se mi hlava. Stáli jsme na vrcholku schodiště, dveře do malé tělocvičny byly pořád otevřené. Na chodbách ani živáčka.

Byla jsem tu jen já, přitisklá ke zdi a vyděšená jako kuře, a Carter, který vypadal jako před zhroucením.

Držel mě za ramena, cítila jsem z něj pach cigaretového kouře.

Fuj.

„Buď tak hodná, zruš to."

Co-cože?

„Co myslíš?"

„Dnešní plány. Prosím. Jestli mě tu Francisová najde samotnýho, tak mě pošle domů... A já už domů nechci. Ne teď. Meghan, prosím."

Třeštila jsem na něj oči, neschopná slova. „Seš zhulenej?" ujelo mi.

Zavrtěl hlavou. Jeho stisk zesílil. „Meghan, prosím."

Můj strach byl ještě větší než na začátku. Nevěděla jsem, co s ním je. Netušila jsem, co se děje, ale nechtěla jsem toho být součástí v případě, že by to mohla být nějaká past.

Prudce jsem ho odstrčila a beze slova začala utíkat. Slyšela jsem, že na mě volá, ale neotáčela jsem se.

Točila se mi hlava, zakopávala jsem, ale nakonec se mi podařilo vyběhnout ze školy a-

„Země volá Meghan," strčila do mě Lacey loktem.

Se zamumláním jsem se posadila na posteli a protřela si oči. Nechápala jsem, co se právě stalo.

„Sakra," usmála se na mě moje kamarádka, „seš od včerejška nějak mimo."

Zavrtěla jsem hlavou. „Jo no, když na tebe řve Francisová, tak to v tobě zanechá nějakou stopu."

„Kvůli čemu že to na tebe řvala?" zeptala se Lacey, která už taky seděla vedle mě a podávala mi na měsíčky nakrájená jablka, která nám pravděpodobně nachystala Sara.

Včera hned po tom, co jsme hodinu proseděly v kavárně a klábosily, k nám Lacey přijela a udělaly jsme si spolu holčičí večer. Bylo to skvělé, protože už jsem se bála, že se s Lacey nikdy víc bavit nebudeme.

Teď to bylo zase jako dřív.

Snad.

„Našla si mě a oznámila mi, že jestli s Carterem okamžitě nezačneme něco dělat, tak nám zařídí pořádný problém. Prý jsem já ta zodpovědná a mám toho kluka usměrnit nebo co."

Zakousla jsem se do jablka a přemýšlela. Carter rozhodně nebyl moje starost. Nezajímal mě, ne po tom, co provedl Lacey a dalším. Ne po tom, co se ke mně choval jako parchant. Nenáviděla jsem ho. Ať už byl kdekoliv, bylo mi to jedno.

Skutečnost, že se mi o něm zrovna zdálo, mě jen děsila.

„Vždyť nebyl ve škole už několik dní," namítla Lacey a taky si vzala jablko.

„Jo a nejradši bych byla, kdyby to tak zůstalo. Nechci s ním mluvit ani s ním být v jedné místnosti."

Lacey si povzdechla. „No jo, já taky ne. Pořád myslím na to, že jsem se neměla tak opít. Prostě..." zaslzela.

Bolelo mě kvůli ní srdce. Tohle si sakra nezasloužila.

„Já jsem tak hloupá, Meg," zaštkala, „dvakrát se vyspat s takovým kreténem, pokaždý opilá!"

Achjo.

„Lacey, myslím to vážně. Zaplatí za to."

Nechtěla jsem to víc rozebírat. Protože přesto, že jsem myslela na pomstu, v hlavě mi utkvíval obrázek Carterova vyděšeného pohledu s prosbou, ať ho neopouštím.

.....
Po celém století.

Co myslíte, je načase, aby to Cartie (bože, vždyť to fakt zní jak karton) pořádně schytal?

Nebo vám ho je líto?

Určitě se podělte o váš názor!❤

Chrissy