Neměl bych. Tohle se nemělo stát. Ale stalo a já v tom byl až po uši. Miloval jsem ho a nešlo to zastavit, i kdybych sebevíc chtěl.
Abych byl konečně k pochopení, zamiloval jsem se do svého nejlepšího přítele. To on byl ten, díky kterému mi vůbec došlo, že mě přitahují kluci. Ale to už bylo dávno a myslel jsem, že to, co jsem k němu tehdy cítil, je už nenávratně pryč. Ale nebylo. Z toho nejtemnějšího koutku kdesi v mém srdci tu pořád číhaly. Ty pocity, kvůli kterým jsem se už tolik natrápil. A teď jsou zpátky.
Najednou jsem zase miloval i nesnášel každou chvíli, kdy jsme spolu byli sami. Vždycky, když se mě třeba jen omylem dotkl, mým tělem projela divná vlna pocitů a touhy. Moc jsem chtěl se ho dotýkat. Ne sexuálně, jen prostě... Chtěl bych mu být na blízku. Chytit ho za ruku, cítit teplo jeho doteku na mém těle. Nesmím. Alespoň bych neměl tohle chtít. Ale přesto chci a nesnáším se za to.
Upřímně nevím, jestli u něj mám šanci. Nebavíme se o tak důvěrných věcech, alespoň ne tohohle typu, a tak doteď nevím, jaká je vůbec jeho orientace. Ale asi je hetero. Normální. Jen já musím být takovej.
Zítra se chce sejít, doufám, že nebudu vyvádět nic nápadnýho. On se to nesmí dozvědět.
Asi sbohem, můj deníčku či co to jsi, už mě máš asi stejně dost, jako vlastně všichni.
- Frank, 15. 11.
Bylo ponuré sobotní odpoledne. Byl konec podzimu, všechno postupně utichalo do temného závoje zimy. Za pár hodin nastane tma.
V mlze, která padla na park, se pomalu vynořily dvě osoby. Dva nejlepší přátelé, co si vyšli prozkoumávat divy světa za zdmi jejich pokojů. Jeden byl středně vysoký, jeho spletité černé vlasy mu padaly do očí a sahaly kousek nad jeho kabátem zakrytá ramena. Druhá postava byla o poznání menšího vzrůstu, držel se blízko svého kamaráda, jako by se trochu bál svého okolí. Jeho havraní vlasy, které byly stejně jako on o poznání kratší, než ty jeho společníka, mu trochu otravně šimraly oční víčka a kořen nosu.
Bavili se spolu. Nebylo důležité o čem, jen fakt, že si oba užívali společnost toho druhého. Ač jeden z nich možná trochu jiným způsobem.
Bylo to na něm vidět, ač se ze všech sil snažil, aby nebylo. Byl si vždycky jistý, aby si udržel od svého přítele odstup, aby nedošlo k nepříjemnému kontaktu. Dělal, že sleduje zem ubíhající pod nimi či svoje nohy, ale ve skutečnosti se nemohl přestat soustředit na jeho ruce. Na to, jak rád by ho za ně chytil a už nikdy je nepustil. Když byl jeho kamarád zaneprázdněný a nevěnoval mu pohledem pozornost, Frank pozorně studoval každý kousek jeho obličeje. Jak se se zájmem a láskou kouká na vše, co ho zaujme. Jeho mírně špičatý nos, jehož špička se kvůli mrazu jemně červenala. Jeho roztomilá malá ústa, co se tak krásně usmívala a kterých by se tak rád dotkl těmi svými.
Gerard se najednou otočil zpátky na svého kamaráda a ten leknutím málem nadskočil. Spočinuly na něm oči jeho společníka s tázavým výrazem. On se ale bál odpovědět, i když by moc chtěl. Chtěl by se konečně zbavit toho tajemství, co ho tak tíží. Ale mohl by tím ztratit svého nejlepšího přítele a to za žádnou cenu nesměl riskovat.
Hned nasměřoval svůj pohled k zemi, aby nemusel snášet tu zžíravou otázku a aby zakryl červeň, která se mu studem vkradla do tváří. A tak šli dál bok po boku a vedli rozhovor o životě. "Nechceš si tu chvíli sednout?" zeptal se Gerard a pokynul rukou k nedaleké lavičce a jeho kamarád jen tiše kývnul hlavou na souhlas.
Chvíle ale byla delší než Frank původně předpokládal a ač se mu chodit nechtělo, docela litoval svého rozhodnutí jít ven jen v mikině. Přecijen, ač to bylo unavující pro jeho ne moc dobrou fyzičku, pohyb ho alespoň trochu zahříval. Snažil se nevšímat si zimy a věnovat se pouze rozhovoru, co vedl se svým společníkem. Jeho tělo s tím ale nesouhlasilo a tak si Gerard po chvíli všiml, jak se jeho drobný kamarád klepe zimou.
"Jestli je ti zima, stačí říct, můžeme už jít pryč, jestli chceš," vychrlil rychle na Franka. Ale on si čas trávený s Gerardem užíval a přerušit ho ještě rozhodně nechtěl, jeho odpověď proto zněla "Ne, to je dobrý."
"Ty si hroznej, fakt." řekl na oplátku jeho kamarád a začal si sundávat svůj milovaný kabát, co ho narozdíl od Frankovy mikiny držel v teple.
"Co to sakra děláš?" zeptal se Frankie se smíchem, když mu Gerard přehodil jeho kabát přes jeho malá, třesoucí se ramena.
"Vidím, jak se tu klepeš zimou, blbečku, nenechám tě umrznout," odpověděl Gerard a usmál se na Franka.
"Já ho nechci, nech si ho, no tak," snažil se Frankie vecpat kabát zpátky Gerardovi do rukou, ale ten striktně odmítl a podíval se na Franka pohledem babičky, co rozhodně chce, abyste snědli každý poslední kousek oběda, protože vás přece nenechá umřít hlady, nehledíc na to, že už vás donutila třikrát si přidat. A tak Frank radši ustoupil a kabát si zase nandal. Tedy, skoro, jelikož byl Gerardův kabát velký a těžký, Frank nějak neodhadl svoji sílu a to, že jedna ruka mu na nandání si ho nestačí.
"Ty jsi jak malý děcko, fakt," řekl Gerard, kabát mu vytrhl z rukou a sám ho Frankovi přehodil přes ramena. Jeho babičkovský reflex ho ale donutil mu kabát i zapnout co nejvíc u krku a desetkrát překontrolovat, jestli je opravdu zakrytý celý a náhodou mu nemůže být zima.
Frank se jen se svým dívčím chichotem nechal, protože si uvědomil, že babi Wayové se nemá odmlouvat.
Gerard se zasmál a řekl "Dobře, teď i vypadáš jako malý dítě," konstatoval po tom, co si Franka od hlavy až k patě prohlídl a viděl, jak na něm jeho o několik čísel větší kabát visí.
"Nemůžu za to, že jsi tak velkej," ohrnul nad ním Frank nos.
"Omyl, nemůžeš za to, že jsi tak malej. Jak moc dobře víš, jelikož ti to opakuju třikrát za den a ty mě neposloucháš, moje výška je naprosto normální a průměrná. Z toho nám tudíž vyplývá, že tvoje výška je nenormální a ty jsi maličkej naštvanej zahradní trpaslík, co akorát..."
Gerard to nedořekl, jelikož v tu chvíli ho něco zastavilo. Byl to Frank. Už to dál nevydržel, miloval Gerarda a zrovna teď, v tuhle chvíli prostě touha přemohla jeho zdravý rozum a on svého kamaráda políbil. Na chvíli vnímal jen teplo Gerardových rtů a to zadostiučinění, jeho tělem projel pocit, co byl jako ohňostroj na oslavu toho, že to konečně udělal. Ale pak si uvědomil do dělá a rychle se od Gerarda odtáhl. Ten se jenom překvapeně koukal do prázdna a vypadal, že se z toho nemůže vzpamatovat. A než vůbec mohl, přistál na něm jeho kabát a on jen viděl, jak jeho nejlepší přítel beze slov běží pryč.
