Píchalo ho v boku a už dál nemohl. Jeho nádechy byly těžké a krátké, jeho tělo nebylo zvyklé na dlouhý běh. Ale on i tak běžel dál. Sebevíc to bolelo, sebevíc to bylo nepříjemné, musel pryč.
Ani jednou se neohlédl. Nemohl, nezvládl to. Zkazil vše, co zkazit šlo. Zničil si život, jelikož ztratil jediného a toho nejlepšího kamaráda, co si kdy mohl přát. Nesnášel se za to. Prudká bolest jím projela a on se musel zastavit a na chvíli si odpočinout. Bál se, ale ohlédl se a zjistil, že už je od Gerarda dost daleko. Slzy a pot mu stékaly po tvářích, aby je hned poté ovál studený vítr. Byl na dně. Chtěl si praštit, silně, aby nemusel nic cítit. Chtěl přehlušit svůj smutek. Chtělo se mu řvát, ale nemohl a tak se jen potichu snažil zadržovat vodopády slz.
Z mlhy se najednou ozval výkřik. Nebyl to zděšený výkřik, jen hlas, co hledá svého přítele. Když uslyšel vzdálené "Franku?", zamrazilo ho. Radši se rychle rozběhl domů.
Druhý chlapec byl sám. Byl zmatený. Věděl, že nemá smysl za Frankem běžet, jelikož by s ním stejně nebyla řeč. Ale i tak se bál. Věděl, jaký jeho kamarád je, jak mu emoce zastřou všechny smysly a měl proto hrozný strach, aby nevběhl pod auto. Aby náhodou nezakopl a tvrdě nespadl na studenou zem.
Jen tam tak stál, se svým kabátem v ruce. Dal si ho k obličeji. Pořád voňel jako Frank. Musel za ním. Rychle se rozešel zamlženou asfaltovou cestou, občasně až běžel. Jeho vlasy prohrábl studený vítr, jeho tep se zrychloval. Zastavil. Zoufalý vykřikl do prázdna. Jen jedno slovo. Jen jednu otázku. "Franku?" zavolal. Ale odpovědi se ani po chvíli nedočkal. Franka už ten den neviděl, nebo si alespoň byl jistý, že ho neuvidí.
JSEM PITOMEJ. TAK MOC. JÁ TO UDĚLAL. ZKAZIL JSEM TO, VŠECHNO VŽDYCKY ZKAZÍM
Frank do svého deníčku naštvaně naškrábal pár slov. Potom už jenom frustrovaně přejížděl propiskou po stránce a vytvářel tak kostrbaté obrazce. Začal jezdit moc silně a protrhl tak stránku. Podíval se na ní, byla chaotická, text skoro nebyl vidět, byla rozbitá. Tak jako on. Byla v ní rána, kterou už nejde vrátit zpátky. Na stránku ukápla slza. A další. Frank si promnul oči, ale brečet nepřestal. Vytrhl z deníku stránku a zmačkal jí. Zahodil jí do tmavého rohu pokoje a už nikdy ji nechtěl vidět. Možná, že by bylo lepší, aby to takhle skončilo i s ním. Aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel cítit.
Gerard dorazil domů. Bylo mu smutno. Nebyl si jistý, jestli jsou ještě přátelé. Jestli by měl za Frankem jít. Ale chtěl mu alespoň říct, že to, co udělal, mu nevadilo. Chtěl říct, že to nic nemění. Že se to prostě stalo. Frank z toho totiž určitě vyšiluje.
"Gee, to jsi ty?" uslyšel mladík z kuchyně hlas svojí matky.
"Jo..." odpověděl otráveně. Neměl náladu se bavit a tak rychle po schodech vyběhl do svého pokoje. Na schodech málem vrazil do svého bratra.
Jen mu řekl rychlé promiň a spěchal do svého pokoje. Po tváři mu stekla slza, vlasy měl slepené potem, jelikož cestu domů skoro běžel.
Zavřel dveře, konečně byl sám. Veděl, že Frank by na hovor neodpověděl, tak mu jen napsal krátkou zprávu:
"Franku, jsi v pohodě?"
Frank byl zoufalý. Nevěděl, co si má myslet. Co má dělat. A tak jen brečel. Najednou uslyšel pípnutí signalizující zprávu na jeho telefonu. Posmrknul, otřel si oči a vytáhl telefon z kapsy. přečetl si sms od Gerarda. Ale neodpověděl. Protože nebyl a nechtěl, aby to Gee věděl. Aby ho ještě kdy potkal.
Bylo mu hrozně. Byla jen jedna věc, co by mu mohla pomoct. Otevřel šuplík a chvíli se v něm prohrabával. Úplně dole, pod starou učebnicí biologie, pár papíry se čmáranicemi, pod listem, co se mu líbil, ale ten teď už byl suchý a křehký. Pod tím vším, v malé krabičce od sirek, byla stará kamarádka, kterou doufal, že už nikdy nebude muset použít. Strčil si krabičku do kapsy a šel k hlavním dveřím. Nasadil si boty a chystal se ven.
"Franku, ty ještě někam jdeš?" zeptala se ho matka.
"Jo...Ale nebudu tam dlouho." odpověděl a doufal, že se ho dál vyptávat nebude.
"Vrať se do osmi, dobře? Zítra je škola. A řekni Gerardovi, že jeho mamince moc děkuju za ten koláč, co nám poslala."
"Jo..." vyhrkl ze sebe smutně. Vždycky chodil ven jen s Gerardem.
Vyrazil ze dveří do tmavého zamlženého světa. Dýchal studený vzduch a fascinovaně koukal na páru vycházející z jeho úst a nosu. Prohrábl si vlasy, nasadil si kapuci a rozešel se k místu, kde to měl moc rád. Staré dětské hřiště, kde se seznámil s Gerardem. Občas tam spolu chodili i teď, ale ne tak často. Otevřel starou branku a šel si sednout na vlhkou, rozvrzanou houpačku. Tu měl totiž nejradši. Vytáhl z kapsy žiletku a vyrhnul si rukáv u své staré mikiny. Musel.
