Paní Ierová pracovala doma na počítači. Byla tak moc zabraná do svého úkolu, že naprosto nevnímala čas. Nedošlo jí, jak dlouho už je její syn pryč. Konečně odeslala email, který ji pro ten den zprostil povinností. Zděšeně se nadechla, když uviděla, že už je půl desáté večer.
Frank byl hodné dítě. Nebyl moc výmluvný, asi nebyl úplně běžný, ale jeho matka ho nadevše milovala. A on jí vždy poslouchal. Jen párkrát se stalo, že by takhle přestřelil. Hned si došla pro telefon a vytočila Frankovo číslo.
Telefon asi minutu prozváněl, ale poté se ozvalo "Omlouváme se, Vámi volaný účastník není dostupný. Zkuste zavolat později." To bylo zvláštní. Zkusila to tedy ještě dvakrát a potom si povzdechla a začala v mobilu hledat číslo na Frankova nejlepšího kamaráda, Gerarda.
"Tůt...........Tůt..........Tůt........ehm, ano?"
"Gerarde, to jsem já, Frankova máma."
"Dobrý den, co potřebujete?"
"Kdy se s Frankem vrátíte? Slíbil mi, že se do osmi vrátí."
"Ehm...Promiňte, ale já s ním nikam nešel..."
"Že by mi lhal? To se mi nezdá. Neznáš někoho jiného, s kým by mohl být venku? Nebere mi telefon."
"No...Občas se s pár spolužáky baví, ale ven spolu nikdy nešli, alespoň co já vím..."
Na obou koncích byla osoba, co se snažila neznít vystrašeně. Oba se snažili, aby se jim netřásl hlas, oboum v hlavě probíhaly hrozivé myšlenky, oba se o něj moc báli.
"Dobře, já na ně nemám číslo, nezkusil bys jim zavolat? Mezitím zkusím volat Frankovi."
"Dobře, paní Ierová...Ehm...Tak za deset minut?"
"Děkuju moc, Gerarde" hlesla potichu jeho matka a zavěsila.
Gerard byl vyděšený. Zavolal třem spolužákům, se kterými se trochu baví. Ani jeden o Frankovi nic nevěděl. Ne, že by od toho něco očekával, ale rozhodně ho to rozhodilo. Co když se mu něco stalo? Frankova matka ještě nevolala, tak zkusil odeslat pár zpráv, aby měl alespoň malou naději, že mu Frank odpoví.
"Jsi v pořádku?? Kde jsi, tvoje máma se o tebe moc bojí, prosím, vrať se" a pak ještě jednu, kratší, která byla tak napůl jeho řečnická otázka do prázdna. "Co se stalo?"
Zamyšleně se podíval z okna, ale z transu ho probudilo vyzvánění jeho telefonu.
"Zjistil si něco?" ozval se s obavami hlas paní Ierové.
"Bohužel, nikdo nic neví...Vám odpověděl?" řekl, i když dopředu znal odpověď.
"Ne...Nevíš náhodou, kde by mohl být? Jestli se do dvou hodin nevrátí, radši zavolám policii, ale zatím bych radši ještě počkala."
"To chápu...Ehm..." odmlčel se Gerard a zamyslel se "Víte...Jedno místo mě napadá. Mám tam za ním jít?"
"Nemám tě tam radši zavést, Gerarde? Už je pozdě..." zeptala se starostlivě.
"Ne, to je v pořádku, asi bude lepší, když za ním půjdu já."
"Dobře, ale jestli ho najdeš...Hned mi zavolej. Buď opatrný."
"Nebojte, nashledanou." zavěsil rychle Gerard. Věděl o místě, co měl Frank vždycky moc rád.
Rychle si vzal kabát, strčil mobil do kapsy a seběhl schody.
"Mami, musím jít." vzkázal rychle své matce, když už stál ve dveřích.
"Kam si myslíš, že jdeš? Je hrozně pozdě." Tohle Gerard opravdu nepotřeboval. To, co potřeboval, bylo vidět Franka.
"Frank se ztratil a já asi vím, kde je, tak s jeho mámou zatím nechceme volat policii, vrátil bych se do hodiny, prosím, nebere telefony a nevím, jestli je v pořádku. Můžu?" vychrlil ze sebe zrychleně Gerard a prosebně se podíval na svou matku.
"Běž, ale za hodinu ti zavolám a kdyby jsi ho neměl, vrátíš se a zavoláme policii. Dobře?" Gerard rychle zakýval hlavou. "Díky, mami," usmál se smutně a vyběhl ze dveří.
Na ono místo to bylo asi deset minut cesty z jeho domu, od Franka asi 15. Měl i jiné tipy, kdyby tam nebyl, ale on si byl téměř jistý, že tam Franka potká. Rychle ještě zkontroloval mobil, jestli mu náhodou neodpověděl na zprávy. Nic. S povzdechem si dal mobil zpět do kapsy kabátu a vydal se do chladné noci.
Rychle se vydal cestou, kterou moc dobře znal, vedlo ho jenom světlo pouličních lamp. Na nebi bylo zataženo a nebyla vidět jediná hvězda. Za jedním z mraků se potichu schovával Měsíc.
Tuhle uličku už znal. Už jenom jeden, dva bloky a je tam. Nikdy moc nevěděl, co se Frankovi na tom starém hřišti zdálo tak úchvatného. Jistě, potkali se tam, ale samo o sobě bylo ošuňtelé...Osamocené. Tak se tam asi taky musel cítit. Ještě zrychlil krok a za chvíli už viděl matnou siluetu klouzačky a jedné z prolézaček.
Byl tam, stál před tou starou, kapánek zrezivělou brankou a chystal se jít dovnitř. "Franku?" hlesl opatrně. Žádná odpověď. Ale vzadu na hřišti uslyšel podivný zvuk. Bál se. Samozřejmě, že ano. Právě sám, uprostřed noci šel na staré hřiště. V mlze. V tu chvíli litoval všech těch hororů, na které se tak rád díval. Ale i s nejhorším scénářem, vždycky měl větší strach o Franka a tak se rozhodl jít tam.
Pomalu šel po tvrdé, studené zemi a rozhlížel se po svém kamarádovi. "Franku?" zašeptal do tmy. "Franku, jsi tady?" ale jediné, co uviděl, byl obláček páry od jeho úst.
Už ztrácel naději, ale šel až na konec, k houpačkám. Ty měl Frankie vždycky nejradši, pomyslel si. Ale ani na houpačce nebyl. Dotkl se studeného řetězu, který ji držel a jeho tělem projela mrazivá vlna. A najednou cítil, jak ho něco stáhlo k zemi. Bylo to rychlé, ale dopad byl tvrdý a on se příšerně lekl. Jeho byl čím dál rychlejší, skoro nedýchal, jenom čekal na smrt.
Ale ucítil něco jiného. Teplou ruku na té svojí. Podíval se vedle sebe a tam ležel. Frank. To naprosté zoufalství se proměnilo v upřímnou radost. Byl na Franka naštvaný, ale nejradši teď byl, že byl jeho kamarád v pořádku.
"Franku?! Já, ty, proč jsi to udělal, všichni se o tebe hrozně báli, ty jeden nezodpovědnej...Ty..." Gerard ze sebe chrlil všechno, co mu přišlo na jazyk, ale kloudnou větu nesestavil. Nemohl se na Franka zlobit. Jen se na něj podíval. Vypadal, jako že brečel. Nechtěl, aby byl zase smutný. Zklidnil se tedy a jen se ho opatrně zeptal: "Nechceš jít domů?"
Frank se odkašlal a potichu odpověděl "Ne, ještě chvíli, prosím..." Gerard se mu podíval do očí a kývnul. "...Podívej na ty hvězdy." řekl Frank a Gerard obrátil svou hlavu k obloze. A ony tam byly. Myslel, že je na celé obloze šedý mrak, ale zdá se, že odletěl pryč. Alespoň tady. Alespoň nad nimi. Hvězdy byly krásné. Podíval se zase na Franka, který fascinovaně hvězdy pozoroval. Odrážely se mu v očích. Byl šťastný a o to ho jeho kamarád nechtěl připravit. Tak tam další půlhodinu jen leželi a koukali na hvězdy.
Gerard si potom všiml, že se Frank začíná klepat zimou. "Vážně už nechceš jít? Je tu zima." konstatoval. "Ne, líbí se mi tu," odvětil Frank.
Gerard si tedy sedl a rozepnul si svůj kabát. Frank se na něj s tázavým výrazem koukal a Gerard kabát držel tak, aby ho mohl Frankovi přehodit přes ramena. "Můžu?" zeptal se svého drobného přítele, který by jinak pravděpodobně zmrznul.
Frank chtěl odporovat, ale zima mu doopravdy byla. Podíval se tedy Gerardovi do očí a kývnul. Najednou ho zabalilo příjemné teplo a Gerardova vůně. Chtěl takhle zůstat na vždycky.
"Děkuju..." pípnul tiše jako poděkování za ten gentlemanský čin.
Gerard se jenom usmál a posunul se blíž k Frankovi. Tak tam ještě dobrou půlhodinu seděli, opírali se o sebe, bylo jim příjemně.
Najednou do toho vstoupil Frankův hlas: "Gerarde, musím ti něco říct..." zašeptal.
"Povídej..." odpoví mu, podívá se mu do očí a usměje se.
"No...Moje máma vzkazuje, že tvé moc děkuje za ten koláč, co nám poslala." odpověděl tiše.
Gerard se zasmál. Nebyla to zpráva, kterou čekal. "Dobře, řeknu jí to." odpověděl sladce a Franka objal.
