Bittersweet life (Hořce-sladký život)

4. díl

Objal mě a já z jeho trička ucítila omamnou vůni, která mě praštila do nosu. Odhaduju to tak na nějakou Pumu nebo něco hodně podobného. 

„Jsi má první kamarádka, víš to?“přerušil naše objetí a usmál se.

„Jen lžeš, abych mělaradost.“ Šťouchla jsem ho do ramene a ucítila jeho svaly, „Wáu, posiluješ?“ začala jsem se smát, takže si musel myslet, že si z něj dělám srandu.

„Moc vtipný. Já svoje svaly můžu ještě líp vytvarovat, ale ty s tímhle už asi nic nezmůžeš.“ Ukázal na moje stehna a dostal záchvat smíchu.

„Tak tohle bylo hnusný, Horane.“ Otočila jsem se, stoupla si do roho zádami k němu a hrála si na uraženou.

„Ale notak, Vlásenko. Do vlasů!“ začal se smát a já si myslela, že je vážně psychopat. Jen jsem na něj vrhla vražedný pohled.

„Jsi fakt blázen Nialle.“ Usmála jsem se na něj po chvíli.

„Proto jsem taky v blázinci, ne?“ začal se znovu smát a já se nemohla jeho smíchu nabažit. Ještě k tomu ty rovnátka! Awww! Šel se podívat k okne, ale ještě než k němu došel, šťouchl mě do bojů a já leknutím nadskočila.

„Máš špatný svědomí, že se tolik lekáš?“ usmál se a zadíval se někam ven.

„Nemám čeho.“ Usmála jsem se a on jen koukal do sluníčka, „Jak dlouho už tu jsi?“

„Já?“ šťouchl se prstem do hrudníku, „Já tu jsem asi měsíc a půl.“ Nadzvedl ramena a dál koukal ven. Bylo vidět, že mu chybí čerstvý vzduch.

„Chceš už pryč, co?“ usmála jsem se na něj se soucitem.

„Nevěřím, že se to stane.“ Povzdychl si, „Kéž bych alespoň mohl ucítit vítr nebo vůni právě napršeného deště.“ Smutně se usmál a mě ho bylo líto.

„Pozor.“ Nahrnula jsem se k oknu, protáhla ruku mříží a snažila jsem se chytnout kliku na otevření okna.

„Co to děláš? Vždyť tě uvidí!“ šeptal Niall a snažil se mě od okna odtrhnout.

„Pš!“ okřikla jsem ho a dál jsem se snažila otevřít okno… Konečně jsem nahmatala kliku! Opatrně jsem s ní otáčela. Musela jsem opravdu pomalu a opatrnš, jinak by oknozačalo nehorázně vrzat. Povolila jsem i kliku. Už stačilo jen zatlačit na okenní tabulku skla, aby se okno otevřelo. Snažila jsem se, ale nešlo to.

„Pomůžeš mi?“

„Ehm, jo. Jasně.“ Díky Niallovi se to podařilo. Okno je otevřené.

„Páni, ty jsi ale silák.“ Šťouchla jsem do něj a usmála se. Oba jsme protáhli ruku mříží. Na své ruce jsem ucítila mírný vánek a teprve teď jsem si uvědomila, že nebýt Nialla, raději bych utekla. Díky němu je mi tu totiž hned líp. Ještě nějakou chvíli jsme jen tak stáli u okna a užívali si čerstvý vzduch. Po chvíli Niall okno zavřel. 

„Víš, že jsem rád, že jsi cvok?“ smál se.

„Proč?“

„Jinak bys tu nebyla.“ Mrkl na mě a já mu rozcuchala vlasy. Podívala jsem se mu do očí a on zas do těch mých. Páni, jak já se v těch očích ztrácím… Náš oční kontakt ale Niall brzy přerušil. Zadíval se do země a dělal, jakoby nic. 

„Chodí sem někdo za tebou?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Občas kluci, ale poslední dobou už tolik ne.“ Smutně zvedl jeden koutek rtů a já uviděla malou slzu, která se právě objevila v jeho modrém oku. 

„Jakto?“ bylo mi ho líto.

„Vlastně se tomu ani nedivím.“ Podrbal se na loktu, „Mají v jednom kuse zkoušky, nebo jsou s fanynkama.“ Nechápala jsem, co těma fanynkama myslí. Nevěděl hsem, že má slavné kamarády, ale nějak jsem to neřešila.

„To je mi moc líto.“ Objala jsem ho. Někdo nás ale vyrušil.

„Vlasenko, máš tu návštěvu.“ Otevřela sestra tak prudce dveře, že bouchly o stěnu.

Žvýkala. Ale tak moc, že jí sliny, které tu a tam utrousil ze rtů, rozmazávaly červenou rtěnku, „Pojď.“ Vyzvala někoho ke mně na pokoj a znovu práskla dveřmi. Před dveřmi stála hnědovlasá dívka s rovnými vlasy, hnědými oči a hnědými očními stíny.

„Claire!“ přiběhla jsem k ní, abych jí objala, „Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla!“