Zelenoočko

2

Luiso stávej!, křičela na mě matka ze zdola, bylo teprve 5 hodin ráno a byla neděle, no komu by se chtělo, že?

Jenom jsem si přikryla hlavu polštářem a snažila jsem se nevnímat její křik ze zdola a fakt, že nejspíš za malý okamžik přijde ke mně do pokoje pěkně naštvaná. Ale malý kousek ve mně doufal, že to neudělá, byla jsem tak nevyspalá ani na okamžik mi nedá klid a volno. Včera tu měla pánskou "návštěvu" asi do 4 do rána a pochopitelně jsem se vůbec nevyspala. Ona si myslí, že nevím, jak se zaprodává za peníze od smrti táty. Nechápu, jak to může dělat a ještě to tahat k nám do domu.

Ozvalo se hlasité dupání po schodech a dveře se rozletěly s jejím křikem. „Říkala jsem, že máš stávat!!" dneska k nám přijde na oběd můj důležitý známí, všechno tady ukliď a uvař"!

„proč si to neuklidíš sama? Je to snad tvůj známí ne? " no než jsem stačila doříct to, co jsem chtěla, protože mě už mě to opravdu nebavilo, přiletěla mi rána a to jsem ani nepostřehla, že by se matka napřahovala, ale cítila jsem, že se mi na líci udělá slušná modřina a měla jsem neblahé tušení, že to tím nekončí. Měla jsem pravdu.

Matka se napřáhla ještě jednou, ale uhnula jsem. Asi jsem to neměla dělat, protože se naštvala ještě víc, i když se nezdá, nechápu, kde se v ní bere tolik síly, přitáhne si mě k sobě za nohu a strhne mě z postele, křičí na mě ty malá děvko, koukej vstát a udělat to jsem ti řekla! Moc už to nevnímám jelikož po pádu z postele jsem si dala hlavičku o noční stolek což je jeden z posledních nábytků, který mi zbyl než všechno rozprodala, aby měla peníze.

Zavírali se mi oči myslím, že jsem si způsobila otřes mozku, ale ona mě nenechá být. Za vlasy mě odvlekla do přízemí domu, kde je jen prostorná kuchyň a obývák. Jsou to jediné dvě místnosti, které zůstali nějak zachovalé a pěkné a to jen kvůli návštěvám. Postavila jsem se ke kuchyňské lince, které jsem se přidržovala, jak to šlo, věděla jsem, že si půjde za chvilku lehnout a tak jsem trošku pouklidila, ale vaření jsem moc nezvládala. Viděla jsem docela rozmazaně a cítila jsem neskutečnou potřebu čerstvého vzduchu, vrátila jsem se do pokoje tak potichu jak to šlo a oblékla jsem si legíny, tričko a košili, aby mi po ránu nebylo venku tak chladno, je těsně před začátkem letních prázdnin a venku už jsou opravdu vedra i dopoledne. Zvládla jsem si udělat ještě culík a vyrazila jsem do parku.

Venku už bylo dost světla, ale nikoho jsem nepotkala, no jaký blázen by byl v neděli tak brzy ráno venku, že?

Posadila jsem se na lavičku a rozdýchávala tu ránu do hlavy, už dlouho se nic podobného nestalo, asi se zbytečně stresuju, připadám si jako blázen sedím na úplně prázdné lavičce a povídám si sama pro sebe, kdyby mě někdo viděl, nebyla bych už jen ta divná, ale ještě by o mě šířily drby ve smyslu, že jsem úplnej magor. No možná by měli pravdu, mě už je to jedno.

Asi jsem z toho přemýšlení klimbla, protože mě probudil chlad a mokro. Asi jsem se s tím horkým dopolednem spletla. Místo sluníčko byly na obloze mraky a kapky deště padali na mojí tvář čím dál tím rychleji. Rozhodla jsem se pro rychlý úprk někam do sucha, ale věděla jsem, že domů se mi nechce, jelikož už byla matka určitě vzhůru a zjistila, že není uvařeno a že jsem někde v tahu. Běžím a ani nevím kam, jen se snažím uniknout tomu studenému dešti, co mě na zádech studí jako kousky ledu. Moje snaha se moc nevyplácí, protože moje síly mě pomalu opouštějí a já cítím, jak se pomalu zadýchávám, divým se, protože na běhání jsem opravdu docela dobrá a teď po pár metrech popadám dech jako jindy po pár kilometrech. Neřeším to a zastavím se, rozhlédnu se a v okolí nenacházím nic, kam by se dalo před krutým studeným deštěm schovat. Každý normální člověk by si zašel do kavárny, ale to bych musela mít u sebe peníze.

¨ A tak jsem sklopila hlavu a šla jsem prostě dál.

Nevím, jestli jdu 5, 10, nebo 20 minut, ale chlad se do mě zabodává jako malé jehličky, navíc se po tom běhu cítím nějaká malátná, jdu čím dál tím pomaleji a jsem strašně unavená. Pak vnímám jen tupou ránu a tmu.

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _