Zelenoočko

3

Pomalu začínám vnímat, cítím teplo a snažím se rozlepit víčka od sebe. Všechno mě bolí, a já si nemůžu vzpomenout, co se stalo. Rozhlížím se po pokoji a přemýšlím, kde to jsem. Není to nemocnice ani podobné zařízení, nikdy jsem tu nebyla, ale necítím strach. Venku je temno, takže už bude hodně pozdě. Snažím se zvednout z postele, i když mi přijde, že hlava a nohy nechtějí spolupracovat, přidržím se madla postele a toužím vědět, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Pokoj je útulný, rozhodně klučičí. Překvapila mě obrovská knihovna, ve které byly Shakespearova nejlepší díla a našly se tam i jiné literární perly jako Pýcha a předsudek od Jane Austenové.

V mém obdivování mě přerušil skřípot dveří a klučičí hlas.

Při pohledu do jeho očí jsem se ztrácela. Byly tak něžné a nebezpečné zároveň. Okamžitě jsem ho poznala, byl to on, Harry Styles.

Najednou, jako bych se probrala ze snu a bylo mi strašně trapně, protože mi došlo, že Harry na mě už asi pár vteřin možná minut (no to snad ne) mluví.

„Jak se cítíš?", jediná prostá otázka, ale furt nenacházím odpovědi. Harry vypadá nervózně, pošlapuje z místa na místo a oči se zdají být temnější a chladnější než vstoupil.

Konečně jsem našla svůj hlas a slabým hláskem zachraptila něco ve smyslu, že dobře. No nebylo mi úplně nejlépe, ale nebyla jsem ještě tak pitomá, abych nepochopila to, co bylo zjevné, tady nejsem vítána.

„jestli se cítíš dobře, měla by si jít a příště takovou malou ubožačku jako seš ty, nechám ležet na chodníku, jasný?!. Všechny jste stejný nány, měla by sis dávat větší pozor a teď vypadni!!" zachraptil na mě Harry a já měla ihned na krajíčku. Jeho slova jsem nechápala, neznal mě, tak proč mě hned neměl rád? Proč, se choval tak ošklivě?

Zvedla jsem se a beze slova odešla pryč. Harryho slova mi vrtala hlavou celou cestu domů, no a nebyl to zrovna kousek, slzy mi kapaly z očí a já měla pocit, že už toho bylo dneska až moc. Doufala jsem, že aspoň ona nebude doma. Tak moc jsem si potřebovala dát sprchu, divým se, že mě Harry pustil do svojí postele celou špinavou, ale hulváti to asi neřeší. Rozhodla jsem se, že od teď jako by pro mě neexistoval, líbil se mi a on mě bezdůvodně nesnášel, jeho slova mi ublížily, ale mě už nic nepřekvapí.

Cesta mi uběhla podivuhodně rychle a já stála před našimi vchodovými dveřmi a odhodlávala se vstoupit.