Jak je vše najednou jiné

Stresy a vlak

Zabaleno. Očekávala jsem stěhováky až za dvě hodiny a až teď jsem si to začala uvědomovat. Sedla jsem si venku na schodech a zabořila obličej do dlaní. Slzy mi tekly úplně samy. Kde je táta? Budeme zase muset k soudu? Co když se mi to jenom zdá? Celých patnáct let se mi jenom zdá? A jaký to tam bude? Jak mámě řeknu, že jsem nemocná? Nebo jí to táta řekl? Procházela jsem se po domě a pak mi to došlo. Jak jsem na to mohla zapomenout? V duchu jsem to omluvila shodem předchozích událostí. Vyběhla jsem ze zahrady tou největší rychlostí, jakou jsem mohla a běžela dolů klidnou ulicí, až jsem na konci zatočila do prava a zazvonila na zvonek. Ze dveří vyšla blonďatá paní středního věku v bílém plášti a s úsměvem na rtech se mě zeptala:
,,Jdeš si pro Ambru? Už se na tebe těší."
Pouze jsem přikývla, poněvadž jsem tušila, že bych se se slovy opět rozbrečela.
,,Paní veterinářka pustila mojí kříženku Německého ovčáka dolů za mnou. Chtěla běžet, ale zafixovaná noha jí to nedovolila. Dopajdala ke mně a já jen ztěží udržela slzy.
,,Kde je táta?" Řekla paní s nadějí, že by se snad mohli znovu sejít.
,,Nevím, děkuji, nashledanou." Pokrčila jsem rameny a nechtěla se s ní dál vybavovat. ,,Ale už tu nebudeme."
Odešly jsme s Ambrou zpátky a já začala přemýšlet... Co s ní bude? Bude muset do útulku?
Odvážně jsem vytočila mámy číslo.
,,Ahoj, zmínil se ti táta, že máme psa?"
,,Počítáme s tím."
,,Děkuju strašně moc."
,,Není zač?" Trochu nechápavým tónem řekla máma.
Zabalila jsem i Ambřiny věci a šla jíst.

Přijeli stěhováci a ať jsem vypadala jakkoliv, tak se na mě mile usmívali a nosili věci do dodávky.
,,A vy pojedete s náma, mladá pani?" Řekl jeden z mužů s ruským přízvukem.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Vlakem, už mám lístek."
,,Tak my teda jedem. Mějte se fajn."
,,Děkuju, nashledanou."

Poslední minuty doma. Doma? Kde je vlastně doma? Vzala jsem si na záda batoh, zamkla dům, rozloučila se potichu s domem, kde jsem vyrostla. Připla jsem Ambru na vodítko a vyšly jsme na tramvaj. Devítka z Jarova vyjížděla prázdná a tak jsem až na Hlavák dojela v klidu.
Na nádraží jsem koupila lístek i pro psa a sedla si do zatím prázdného kupé. Vlak z Prahy do Pardubic odjížděl poloprázdný, ale i tak jsem nakonec v kupé seděla s nějakým klukem, který mi byl přinejmenším hodně povědomý. Chvilku jsem na něj koukala a pak mi zazvonil mobil.
,,Ahoj Oly."
Teď jsem periferně zahlédla, jak se kluk podezíravě zamračil.
,,No, jedu vlakem do Pardubic a pak k vám... Jo... Ne.... No, s Ondrou jsme pro něj dělali design.... No, jako pro Hendyse... Tak se zatím měj."
Zavěsila jsem a prudce zvedla hlavu. Kluk na mě pořád dost podezíravě zíral a pak se zeptal: ,,Pardon, jako pro "toho" Hendyse?
Chvilku jsem na něj zírala a pak jsem ze sebe vyhrkla: ,,Jo, pro toho Hendyse."
Rozhovor nepokračoval a já sklonila hlavu zase k obrazovce mobilu. Na stories jsem vyfotila okno vlaku. Projížděla jsem stories, když v tom jsem uviděla vyfocený úplně ten stejný pohled, co jsem před chvílí přidala já. V duchu jsem se plácla do čela a koukla se na kluka naproti mě.
,,Ty jsi Tomáš, že jo?"
Očividně potěšen tím, že ho znám přikývl.
,,Hezky fotíš, dodala jsem."
Poděkoval, opět s radostí.
,,Odkud znáš Olyho?"
,,To je složitý."
,,Čas máme až do Pardubic, klidně vyprávěj."
,,Hele promiň, ale fakt o tom nechci mluvit."
Tím jsem rozhovor zabila, což byl můj plán, abych si s ním nemusela povídat. Vlak se rozjel a já se se sluchátky v uších zase vrátila k přemýšlení. Přemýšlení o tom, jak se můj život teď bude ubírat.