Jak je vše najednou jiné

Všechno jednou končí i začíná

Jako obvykle jsem sešla dolů, abych si udělala snídani. Bylo krásné červnové ráno a já se těšila, jak strávím tenhle den produktivně. Když jsem vešla do kuchyně, čekala jsem tátu, ale nebyl tam. Dala jsem vařit vodu na čaj a mezitím jsem seděla u stolu. Pak jsem si všimla ledabyle seskládaného papíru. Na něm bylo jasně napsáno velkým písmem sbohem. Očekávala jsem opět nějaký tátův vtip, a tak jsem papír vesele rozevřela a dozvěděla se něco, co mi od základů změní život.

Už od mala jsem bydlela v Praze jenom s tátou. Mámu jsem moc neznala, ale věděla jsem, že má někde svou rodinu. Moc mě to nikdy nezajímalo, s tátou se nám žilo dobře, chvíli měl přítelkyni, nevadila mi, ale pak se rozešli.

Moje milovaná Barunko,
Bohužel jsem musel hodně narychlo dnes odjet. Chtěl jsem ti to říct osobně, ale tak krásně jsi spinkala. Nechal jsem ti na stole nějaké ty peníze, aby sis nepřipadala tak nesamostatná. Zavolej mámě, už jsem to s ní domluvil, budeš bydlet u nich. Stop. Tady jsem se začala klepat. Jak bych po necelých třinácti letech mohla žít zase u mámy? Vůbec ji neznám. Jediný, koho z té rodiny znám, je můj bratr-dvojče. Nejsme jako sourozenci, spíš kamarádi. Viděli jsme se naživo párkrát, ale hodně spolu telefonujeme. Sklopila jsem oči zpět k dopisu. K mámě pojedeš odpoledne. K obědu máš v lednici jenom polévku, kdyžtak si něco uvař, jsi šikovná. Studovat budeš dálkově, ve škole to dnes domluvím. Měj se tam hezky. Určitě se ještě někdy uvidíme, ale teď asi pár měsíců ne.
Dole už byla dopsána jen adresa, telefoní čísla a přiložený lístek na vlak.

Tak moment. Co si mám vzít s sebou? Co mám čekat? Zavolala jsem Olinovi. Oly zvedl hovor až zvláštně rychle. Neočekávala jsem to, ale jakmile jsem se pokusila promluvit, tak se mi do očí vehnaly slzy.
,,Už to víš?"
,,No tyvole, máma tady už od rána všem říká, jak je šťastná."
,,Nezajímala se o mě, nikdy. Co tak najednou?"
,,Víš to, může za to soud. Všechno ten blbej soud, kterej nás nechal rozdělit. A hlavně, kdo jinej by se o tebe teď měl postarat, než tvoje vlastní máma?"
,,A co je vlastně s tátou, nevíš?"
,,Ne, ale máma jo."
,,Těším se na vás, ale bude to asi dost divný, po tak dlouhý době. Nevíš, co si mam zabalit?
,,Nevim, počkej chvilku."
***
,,Dam ti mámu."
Počkat, cože? Nejsem připravená s ní mluvit..
,,Ahoj Barčo!"
,,Ahoj mami..."
,,Ani nevíš, jak jsem šťastná, pošlu ti kontakt na nějaký stěhováky. Nepotáhneš se snad se vším vlakem, ne? Tak si všechno zabal, klidně ať ti přestěhují i nábytek, že? Asi chceš i svou postel a tak...
S potlačeným nadšením z toho, jak zní moje máma v pohodě, jsem jí poděkovala a zavěsila.
Lehla jsem si na zem. A to, co se zdálo jako minuta ležení na zemi, se ukázalo jako minut pětačtyřicet. A tak jsem šla do svého pokoje a do krabic z půdy jsem si začala balit.