Jak je vše najednou jiné

První pocity

K mému překvapení byl již můj nábytek nastěhovaný. Pod stolem byla položená krabice s rozebraným počítačem, u skříně krabice s oblečením. Položila jsem batoh k posteli a rozhlížela se po pokoji. Máma stála ve dveřích a usmívala se. V břiše jsem cítila zvláštní pocit, nepopsatelný. Máma roztáhla ruce k dalšímu objetí a já jsem jí padla do náruče a obě jsme plakaly. Pochopila, že bych radši byla sama, že chci, aby chvíli počkali. Opravdu jsem se necítila dobře, bylo toho na mě nějak hodně. Máma za sebou zavřela dveře a já v tom pokoji zůstala sama. Kolem mě teď bylo víc lidí, než kdy dřív, ale nikdy jsem se necítila tak osaměle. Nejradši bych teď hned nasedla na vlak a jela zpátky. V Praze bych potkala zase tátu a zase by bylo všechno fajn. Radši bych se smířila s tím, že by táta chodil s tou vtíravou veterinářkou, než abych si musela zvykat tady. Co se dá dělat... Někdo zaťukal na dveře. Nechtěla jsem s nikým mluvit, ale ze slušnosti jsem ho pozvala dál. K mé úlevě to byl Oly. Usmíval se od ucha k uchu a já nechápala proč. Chvilku jsme si jen povídali a pak mi pomáhal sestavit počítač. Chýlilo se k večeru a to znamenalo první společnou večeři.
Oly už u mě v pokoji dávno nebyl, ale přišla máma. Když se mě zeptala, co nejím, bylo mi až trochu trapné, že jsem jí jako odpověď předávala lékařské zprávy a papír s mojí momentální dietou.
,,Jestli nechceš jíst a chceš zůstat tady, tak klidně můžeš, nikdo ti to zazlívat nebude. Ale byla bych ráda, kdybys alespoň něco snědla."
Byla jsem překvapená, jak moc je chápavá. ,,Děkuju, zůstanu tady."
,,Ale večer si stejně popovídáme, jo? Jenom my dvě."

A tak se noc blížila ještě víc a když jsem musela projít kolem všech členů rodiny, abych se dostala za mámou, tak jsem se cítila dost trapně.

Došla jsem do kuchyně a sedla si ke stolu. Máma uklízela kuchyň a já ji tiše pozorovala. Najednou jsem se z ničeho nic zeptala: ,,Co je vlastně s tátou?" Stýskalo se mi, ale měla jsem na něj vztek.
Máma se tomu hodně vyhýbala, takže jsem pochopila, že o tom nechce mluvit.
,,Potřebovala bych zítra zajet do Prahy. Táta sice zařídil dálkový studium, ale chci se rozloučit s lidma, který jsem měla ráda."
,,Proč ne, počkej, dám ti peníze na vlak." Načež jsem odmítla, protože mi to bylo dost blbý.
,,Šla bych si už lehnout, jsem unavená." S těmito slovy jsem se rozloučila a poprvé jsem šla usínat v tomto domě.

Byla jsem smutná. Už zase mi bylo do breku. Ani jsem nikomu nedala vědět, že nebudu v Praze. Zítra to pojedu napravit, ale hlavně, musím se stavit doma. Něco jsem tam nechala.