Jak je vše najednou jiné

Je to moje rodina

V Pardubicích jsem se s Tomášem, který přeze mě vyřizoval Olymu pozdrav, rozloučila. Sedla jsem si na nádraží a čekala na vlak do maloměsta, kde mám teď žít.
***
Už zbývalo jen pár chvil, kdy z vlaku budu muset vystoupit a potkat někoho, kdo pro mě přijde. Jen doufám, že to bude brácha, protože na toho se těším.

Abych to trochu objasnila. S Olinem máme společné rodiče. Když nám byly tři roky, naši se rozvedli a mě dostal do péče táta, Olyho máma. Máme ještě dva mladší nevlastní bráchy, ale ty neznám. Ti mají zase jiného tátu, se kterým teď budu také muset žít.
***
Vystoupila jsem na nádraží. Padl na mě těžký letní červnový vzduch a mně se trochu zamotala hlava. Na konci nádraží jsem uviděla Olyho, jak nervózně přešlapuje a kouká směrem k vlaku. Když se naše pohledy setkaly, tak jsme se oba usmáli a šli si naproti. Nebylo třeba nějakých gest, byli jsme rádi, že se vidíme. Oly mi vzal batoh a řekl, že pro mě nikdo nemohl dojet, tak že se projdeme. To jsem ocenila, protože jsem seděla až až. Nebylo to tak zvláštní, známe se dobře, ale přes internet. Spíš setkání s rodinou bude zvláštní. Už se mi zase chtělo brečet. Šli jsme pomaleji, protože Ambra kvůli noze nemohla a ani nechtěla jít rychleji. Když Oly zpozoroval, že mi po tváři stéká slza, objal mě se slovy, že už všechno bude dobrý.
Co by mělo bejt dobrý? V Praze bylo všechno dobrý, ale teď jsem přišla o všechno.
Došli jsme až k domu, kde se Oly zastavil a řekl: ,,Všichni jsme rádi, že jsi tady, věř mi."
Po téhle větě jsem byla trochu v rozpacích, ale když Oly otevřel vrata, tak jsem je všechny viděla. Jenom jsem stála a koukala. Oly se nenápadně někam vytratil.

Máma se rozeběhla ke mně a s pláčem mě objímala. Za ní stál její manžel a Dan s Robinem-moji nevlastní bráchové. Bylo to snad nejdelší a nejpevnější objetí, jaký jsem kdy zažila. Máma mi ukázala můj pokoj a vyprávěla spoustu věcí. Ty hlavní si prý ale nechá na večer.