Vítejte v Blázinci

Odjezd Domů

Mike už taky odešel a já zůstala v pokoji sama.

Dost jsem se nudila .V pokoji nebyla ani žádná televize.Vytvořila jsem si imaginárního kamaráda. Jmenuje se Adolf. Ne Adolf Hitler to není. Začala jsem si s ním povídat. Muselo to vypadat komicky. V místnosti kromě mě nikdo nebyl a já si tam přesto s někým povídala,ale přeci každý má svého imaginárního kamaráda. Pokud ne jste divní.

Netrvalo dlouho a přišel večer. Donesli mi večeři, ani nevím co to bylo. Nastal čas jít spát.

Pokoušela jsem se usnout přes dvě hodiny,ale pokaždé, když jsem zavřela oči viděla jsem co se stalo v blázinci.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo v noci usnout. Podívala jsem se na hodiny, které visely přímo přede mnou. Bylo něco málo po deváté hodině ráno.

Bylo zvláštní že mě nikdo neprobudil, když snídaně byla v osm. Nebyla jsem připojená na žádných hadičkách. Vstala jsem z postele a šla se podívat co se děje.

Na chodbě nikdo nebyl. Začala jsem prolízat pokoje jestli někoho nenajdu,ale nikdo nikde.

Postupně jsem prošla celou nemocnici, ale doopravdy tu nikdo nebyl. Je to děsivé. Vrátila jsem se zpátky do pokoje.

BYla tam. Seděla na moji posteli. "May? Co tady proboha děláš? Jak ses sem dostala? Kde jsou všichni?" uvnitř jsem doufala že je to ta stará dobrá May a ne ta před kterou jsem nedávno zdrhala. Otočila se na mě. V očích měla smutek a zmatek. Nevěřila jsem tomu že by to mohla být opravdová May. Tentokrát se musím ujistit. "Lucy vím že si myslíš že to nejsem já ,ale věř mi tohle je jen sen na to,abych ti mohla říct co se děje" znělo to šíleně, ale za pokus že je to fakt ona a řekne mi něco důležitého to stálo. "Povídej" vybídla jsem jí. Chvíli zaváhala,ale pak spustila "To co se stalo minulou noc to jsem nebyla já. Něco nebo spíš někdo mě posedl a já nedokážu ovládat své tělo. Chci,aby ses ted ode mě držela co nejdál nevím co to má v plánu,ale určitě to není nic dobrého" s těmito slovy skončil můj sen.

Probudila jsem se v pokoji. "No konečně jste se probrala slečno. Vás vzbudit to není jen tak." pousmála se nad tím sestřička. Podívala jsem se na hodiny. Bylo přesně osm. Ted už jsem měla menší strach že tohle celé bude jen pouhý sen.

Sestřička mi donesla snídani."Za chvíli k vám přijde doktor a zdělí vám výsledku testů. Pokud dopadly dobře už dneska půjdete domů" odešla a nechala mě samotnou se snídaní. Vůbec jsem nechtěla zpátky domů. Znamenalo by to že bych znovu potkala tátu. Toho tátu, kterej už nebyl jako dřív. Který miloval svoji holčičku nadevše, už to byl otec který ji snad nenáviděl nadevše. Co se týkalo její matky, taky to nebyla žádná sláva.

Do pokoje přišel doktor. "Mam pro vás štastnou zprávu. Testy dopadly dobře zavolali jsme už vaším rodičům že si vás dneska můžou odvést." nebyla to ta zpráva ve kterou jsem doufala ,ale musela jsem přijmout svůj osud. Nic jiného mi nezbývalo.

Bylo to tady. Vyšla jsem s mamkou na parkoviště. Otec se ani nenamáhal pro mě přijet s radostí by mě tu nechal ať se o mě postarají. Nasedla jsem do auta.

****************

Čauko znovu vás zdravím s novou kapitolou. Než si někdo bude stěžovat že zas dlouho nevyšla kapitola tak to mělo svůj důvod. Byla jsem vážně hodně leníva to napsat. Vím je to velmi vážný důvod. Z tohohle se snad stane pravidelnost u každé konce kapitol (ano nevím jak se skloňuje tak to přehlédněte) že vám poděkují že jste dokázali překonat další hranici. Tetokrát je to 675 přečtení. Minule jsem vám děkovala za 500+ a do pár dnů se to navýšilo o stovku je to pro mě neuvěřitelné že tolik lidí baví můj příběh moc vám děkuji. No už radši končím s vylíváním mého srdíčka ještě by se z toho stal další část příběhu. Takže zatím Pafifko ❤️