Vítejte v Blázinci

Please save me!

Přišel zpátky. "Je čas jít. Odvedu tě zpátky se tvojí ošetřovatelkou" vstala jsem z nemocničního lehátka a následovala ho. 

"Tak tady ji zpátky máte" právě mě předával zpátky Míši. "Mám jednu otázku" vyslovila jsem. "No jen se ptej, ale rychle nemám moc času mám ještě spoustu věcí" 

"Co se stalo s Klarissou, ale popravdě" tahle moje otázka ho dost zaskočila "No....ehm...něco porušila a tak musela být potrestána." 

"Co jste jí provedli!!!!!" začala jsem na chodbě po něm křičet. "Mluv!!!!" Míša mě chytla, abych na něj neskočila a nezabila ho. "Použili jsme ji jako experiment zdravého mozku. Ty víš o čem mluvím slyšela jsi jak se o tom domlouváme i Ben to slyšel nebyli jste zrovna moc nenápadní. Teď ji odveďte" a ukázal směrem pryč. Otočil se a odešel.

To nemůže být možné. Proč zrovna jí. Nic neudělala. Musím se dostat ven a zařídit, aby tady už nikdy nebyl přijatý další pacient. 

"Pro dnešek už máš volno lehni si a odpočívej."řekla Míša a odešla. 

Celou noc jsem nespala vymýšlela jsem jakýkoliv plán jak se odsud dostat. Jako vždy jsem na nic nepřišla. Po té noci co jsme málem s Benem utekli všude zvýšili ostrahu a vylepšili zámky. Možná je to fakt nemožné se odsud dostat nebo na to jdu jen moc složitě a stačilo by kdybych přepadla nějakého doktora vzala si jeho oblečení a odešla. To je ono. Nemůžu to, ale udělat já. Musím se zase setkat s Benem. 

"Dobré ráno" vešla do pokoje Míša a na noční stolek mi položila snídani. "Co máme dneska v plánu?" zeptala jsem se a vrhla jsem se do snídaně. "To je poprvé co nevím mám tě jenom odvést za ředitelem a on si tě už převezme. Slyšela jsme jak se tam s někým baví že to dneska provedou. Nevím jestli to je naposledy co se vidíme, ale kdyby jo přeji ti hodně štěstí, ať odsud jednou odejdeš živá a zdravá." a objala mě. Utřela si slzy z obličeje a odešla. 

Po tom našem rozhovoru s Míšou už nebyla tak dobrá ta snídaně. Snažila jsem se jí vychutnat, když je to možná naposledy. 

"Můžeme jít?" ne moc nadšeně jsem přikývla a s hlavou svěšenou dolů jsem vstala a následovala ji. "Tady ji máte řediteli" nic víc neřekla a odešla. ani se se mnou nerozloučila. 

Šli jsem zas tou stejnou cestou jako minule. "Prosím posaď se za chvíli budeme moct začít." s nechutí jsem se posadila na to nemocniční lůžko. Když mám strach třu ruce o stehna a to právě teď dělám. Asi není nic zvláštního že se bojím.

Přijel ke mě zase s tím malým kovovým vozíčkem a se stejnými věcmi jako včera. Postavil ho ke mě a odešle si obléct nemocniční plášť a roušku. Zatím tu roušku neměl na ústech a tak mu bylo ještě rozumět. "Tak jsi připravená na to dokázat velké věci?" 

"Když řeknu ne stejně se nic nezmění že?" zasmál se "Ne nic se tím nezmění. Připrav se bude to šeredně hodně bolet" pomohlo by mi kdyby se u toho aspoň nesmál jako nějaký psychopat.

*crrrrrr crrrr* začal mu zvonit telefón. "Prosím" zvedl ho. Nějaké zvyku vycházely z telefonu, ale nedokázala jsem to slyšet natolik, abych aspoň věděla co mu mluví. "Ne teď nemůžu. Je to vážně tolik naléhavé?" je špatné si dělat plané naděje s tím že možná dneska ještě budu mít hlavu v pořádku? "Bože! No dobře budu tam" a sklapl to. Přešel zpátky ke mě. "Mám špatnou zprávu budeme to muset nechat na zítra moje sekretářka mi zapomněla přeložit schůzku." nevím kdo je jeho sekretářka, ale vím že ji miluju. "Ano!" šťastně se vyskočila z lůžka "Ale neboj nemine tě to" 

Byl oběd. Nebyla tu žádná možnost, ani malá že by se za chvíli rozhlasem ozvalo že mají jít všichni do zasedací místnosti a tak budu muset víc riskovat. "Hej musím se s tebou sejít je to akutní" zašeptala jsem. Pár lidí se na mě otočilo, ale nikdo nic neudělal. Po pěti minutách jsem vstala a odešla na záchod.

"Co je tak důležitého?" přišel. Chytl mě kolem paží přiblížil se ke mě. "Vím jak se odsud můžeš dostat. Šli jsme na to před tím až moc složitě. Přepadni jednoho z doktorů a ukradni mu věci. A pak prostě odejdi." chvíli se zamyslel "To by mohlo vyjít, ale co ty?" sklopila jsem zrak k zemi zhluboka se nadechla a podívala jsem se mu do očí "Zůstanu tu. Ale ne na dlouho chci, aby si pak tohle místo nahlásil na policii za ubližování mladistvým. Věřím ti že to stihneš před tím než umřu. Nechci tě děsit, ale můj život bude ležet ve tvých rukou tak to nepodělej." chtěla jsme odejít, ale chytl mě za ruku. "Poslední věc. Co ti chtějí udělat"smutně jsme se na něj podívala. Slzy jsem měla na krajíčku a málem jsme tomu propadla úplně. "Chtějí mi vyvrtat díru do hlavy nebo se tomu také říká trepanace. Prosím zachraň mě." pustil mě a já odešla.

*********

Zdá se to jenom mě nebo ten konec byl tak moc dojemný.Kapitola je tu s menším zpožděním, ale na mojí obhajobu jsem si stáhla the sims 4 a hrála to celý jeden den, takže proto mi teď chybí jeden den. Já vím best výmluva. Pokusím se stihnout napsat další kapitolu do středy. zase příště Pafifko ❤️