"Já ti nevěřím," špitla a stírala si slzy z jejích narůžovělých tváří.
"Ale já to myslím vážně, Mel. Miluju tě. Proč mi to nechceš věřit?" ptal se zoufale černovlasý chlapec jeho lásky.
"Protože....protože je ve mě až moc temnoty," podívala se mu do jeho smaragdových očí a on zavrtěl hlavou. Pár neposedných pramínků jeho havraních vlasů mu spadlo do jeho bezchybné porcelánové tváře.
"To není pravda, Mel. Jsi ten nejlaskavější člověk na celém světě," klekl si k ní a pohladil jí po jejích zlatých vlasech.
"Vždyť mě ani neznáš. Ani nejsi skutečný," koukala na chlapce s bolestí v očích.
"Jsem skutečný," řekl dotčeně chlapec.
"Nejsi, umřel jsi před dvěma lety při bouračce školního autobusu," stále na něj koukala. Chlapec vstal a opřel se o stěnu.
"Jak....jak to můžeš vědět," podíval se na ni nevěřícně.
"Protože jsem tam byla. Viděla jsem tě. Ty jsi to nepřežil kvůli mě, Nicolasi," šeptala a slzy jí padaly z čokoládových očí.
"Ne, ne ty lžeš. Není to pravda, Melanie," oslovil ji celým jménem a tím ji zaskočil. Nikdo jí tak nikdy neřekl.
"Je to pravda, vytáhli mě místo tebe," přešla k němu a položila mu ruku na rameno. Ucítila chlad. Jen chlad.
Chlapec se pod jejím dotekem zachvěl. Hlavou mu prolétly vzpomínky.
Seděl v autobuse vedle jeho nejlepšího kamaráda a o uličku vedle seděla ona. Jeho tajná láska Melanie. Usmívala se, byla šťastná. A to dělalo šťastného jeho. Miloval ji celým svým srdcem.
A potom to přišlo, naproti nim jel kamion a řidič autobusu si ho všimnul pozdě. Rychle strhl volant na stranu a autobus sjel z mostu. Padali do vody a celý autobus se začal potápět. Všichni začali panikařit. On chtěl utéct jako ostatní, ale zasekl se. Melanie to uviděla a šla mu pomoci. Už měli vodu po pas. Tak moc ho chtěla vytáhnout. Tak moc mu chtěla pomoct.
On ji k sobě přitáhl a políbil ji. Udělal to, protože věděl, že nastal jeho čas. Poté jí odstrčil a křičel na ni, ať se zachrání. Voda už jim byla po krk. Melanie nechtěla, ale vytáhl ji jeden spolužák. Díval se za ní, jak plave pryč od autobusu a sám lapal po poslední dávce kyslíku. Poté zavřel oči a v hlavě si přehrával ten polibek.
Najednou byla jen tma a tma. Nic víc.
Chlapec stále stál u stěny, ale teď už i po jeho tvářích stékaly slzy. Dívka na něj stále koukala. Nebyla schopna slova.
"A-ale....proč mě vidíš a můžeš se mě dotýkat? Vždyť ty...ty žiješ a já ne," vykoktal ze sebe. Dívka ho jen vzala za ruku a přivedla ho ke dveřím koupelny. Dívčino tělo tam leželo ve vaně v krvi, její pleť byla bledá a její rty popraskané. Oči měla zavřené a na tvářích jí usychaly slzy.
"Ne! Ne, Melanie!" křičel na ni s pláčem.
"Proč jsi to udělala! Proč?" stále křičel a svezl se na zem.
"Nemohla jsem s tím žít," řekla tiše.
"S čím?" koukl se na ni. Jeho oči byli divoké a plné bolesti.
"S tím, jak mi všichni dávali za vinu tvou smrt. Já vím, že to je moje vina, měla jsem ti pomoct. Ale prostě.....milovala jsem tě odjakživa a po tom polibku jsem si byla jistá, že ty mé city opětuješ. Chtěla jsem ti pomoct. Chtěla jsem s tebou být navždy. A teď můžu," pohladila ho po tváři a setřela i pár slz.
"Ach, Melanie," vzlykl a pevně ji objal.
"Miluju tě, Nicku," zašeptala mu do ucha a položila hlavu na jeho rameno.
Mezitím do koupelny vtrhla dívčina matka a záchranáři. Snažili se ji oživit, ale stejně věděli, že už bylo pozdě. Melanie a Nick jen tak sledovali to dění kolem a pevně se objímali.
"Navždy budu s tebou, Mel," usmál se na ni a políbil ji do vlasů.
Tak tady máte další spatlaninu, která mě napadla :)) ani nevím jak :D snad to není moc hrozný :)) ano, opět mám blbou náladu, tak si to musím vypsat :)) doufám, že tady někdy přidám i něco veselého, ale zatím mě nic nenapadá :D
