Vzlyky otřásaly mým tělem, ležela jsem zahrabaná v peřinách a polštářích a měla jsem pocit, že se každou chvílí rozpadnu na kousíčky.
"Abby, máš návštěvu," zaklepala jemně moje máma a otevřela dveře. Ani jsem se nedívala, kdo mě to přišel litovat. Nestála jsem o lítost. Chtěla jsem být sama.
"Abby?" uslyšela jsem známý hlas a postel se prohnula pod váhou jeho těla. Zvedla jsem hlavu z polštáře, který byl už nasáklý mými slzami.
"No tak, už je to v pořádku. Nejsi tady sama," sevřel mě pevně v jeho objetí.
"Tak moc mi chybí, Jacku," zavzlykala jsem mu do hrudi.
"Ššš, já vím," chlácholil mě a hladil mě po zádech. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo. Jen jeho přítomnost mě uklidňovala. Ale svým způsobem i znervózňovala. Nedokázala jsem popsat, jak jsem se v jeho přítomosti cítila. Bylo to tak....zvláštní.
"Ani jsem se nestihla rozloučit a...a už byla pryč. Už se nevrátí, Jacku," začala jsem hystericky brečet. V jiné situaci bych se cítila divně, kdybych před ním takto brečela a celkově vypadala jako bych právě vstala v mrtvých. Ale teď mi to bylo jedno. Potřebovala jsem ze sebe dostat to, co jsem v sobě dusila od její smrti.
Před týdnem mi umřela nejlepší kamarádka. Byly jsme jako sestry. Byly jsme nerozlučné. Dokud jsme se nepohádaly kvůli jejímu klukovi. Řekla mi, že už se se mnou nemůže scházet, protože potom nemá čas na něj. Já jsem jí řekla, že jí nenávidím a už ji nikdy nechci vidět. A potom se to stalo. Utíkala jsem přes cestu se slzami v očích, když jsem uslyšela zapískat brzdy auta a potom náraz. Uprostřed cesty jsem se zastavila a uviděla jsem její bezvládné tělo ležet v krvi na cestě.
Přiběhla jsem k ní a snažila se jí ještě zachránit, ale už to bylo k ničemu. Byla mrtvá. A má poslední slova byla ta, že ji nenávidím. Doteď si její smrt dávám za vinu. Protože, kdybych jí to neřekla a neutekla, ona by neutíkala za mnou. Sice bychom se spolu asi nebavily, ale byla by živá.
"Je to moje vina," zašeptala jsem a Jack se ode mě odtáhl. Koukala jsem do jeho kouzelných modrých očí.
"Abby, není to tvoje vina. Prostě se to stalo. Ty jsi ji nesrazila autem, to ten chlap. To on by měl cítit vinu, ne ty," mluvil pomalu a koukal mi stále do očí.
"Já už nemůžu dál, Jacku," odvrátila jsem od něj pohled a koukala jsem na zem, na které byla rozbitá fotka mě a jí. Hodila jsem s ní o zem ze vzteku, který ve mě byl. Potom jsem se rozbrečela a od té doby to nejde zastavit.
"Ale můžeš. Ty to dokážeš. My to dokážeme," chytil mě za ruce a já jsem se na něj podívala.
"Cože?" zeptala jsem se ho. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela správně.
"Abby, budu tady s tebou ať se děje, co se děje. Nenechám tě v tom samotnou, slibuju," vzal si můj obličej do dlaní a jemně mi palcem stíral slzy, které si znovu našly cestu z mých opuchlých očí.
Pousmála jsem se a pevně jsem ho objala.
"Jediné, co si přeju je to, abys byl teď se mnou. Potřebuju tě," zamumlala jsem mu do trička.
"Budu, neboj, Abby. Slibuju, že tě neopustím," špitl zpátky a dál mě držel v jeho hřejivém objetí.
Chtěla jsem být sama. Ale někdy je lepší, když Vám s tím někdo pomůže. Když bude s Vámi. Když při Vás bude stát. Potom zvládnete cokoliv.
Je to taková blbost, já vím :DD už jsem ospalá, ale potřebovala jsem to napsat :)) jsou to opět převážně moje pocity :) i když mi neumřela nejlepší kamarádka :) naštěstí :)
