RadStory

Část I.: Nepřítel

Překročil tělo nějakého nebožáka který se nestihl včas schovat. Radiace mu rozežrala kůži a on se jen válel na zemi a v nepředstavitelné agónii čekal na smrt. Maarten mu věnoval kulku z milosti, nemohl se dívat na mužovo utrpení. Rozběhl se dál, v těžkém protiradiačním obleku s batohem se pohyboval těžkopádně a stálo ho to dvakrát více úsilí než normálně, ale nestěžoval si. Cokoliv bylo lepší, než dopadnout jako ten muž které ho potkal před chvílí. Se zdviženým samopalem náhledl do další chodby. Nic. Co by dal za to kdyby našel toho zkurvysyna který odpálil Dvojku. Který může za všechny ty mrtvé které potkal cestou a za to že tu Maarten teď musí být a hledat ty dokumenty. Zastavil, oblek byl těžký a přes masku se špatně dýchalo. "Má to vůbec cenu?" Pomyslel si. Jak velká je pravděpodobnost že utíkal tudy? Jak si můžu být jistý že ho nezabila exploze?"
Z přemýšlení ho vytrhl zvuk. Kroky. Pomalu vstal a poslouchal, kroky se ozývaly ze stejné chodby ze které právě přišel. Znamenalo to že o něm ví? Co když před několika minutami prošel kolem něho a Maarten si ho i přes veškerou ostražitost nevšiml? Co když se mu právě chystá vpadnout do zad? Kroky se blížily. Maartena se začal zmocňovat stres. Pevněji uchopil samopal a přitiskl se k rohu, zády k oné chodbě. Neznámý byl stále blíž, nezpomaloval. Ví o něm? Co když jakmile Maarten vyskočí z úkrytu ukončí kulka z předem připravené zbraně jeho život? Co když je mu jasné co chce Maarten právě udělat? Kroky už byly blízko, nemohl nadále čekat. Vyskočil zpoza rohu a se slovy: "Heh!" narazil do postavy která byla mnohem blíž než Maarten odhadoval. Okamžitě se vzpamatoval, popadl svůj samopal a namířil na neznámého. Ten ale byl mnohem víc zmatený než on a upadl na zem. Teprve když si Maarten všiml že má na sobě Belgický oblek a nemá žádnou zbraň, uklidnil se a sklonil samopal.
-------------------
Eline se pokusila zvednout a utéct ale ochromená leknutím opět upadla na podlahu. Podívala se na může který ji před několika sekundami vyděsil k smrti a uklidnila se. Měl na sobě Belgickou uniformu a rozhodně nevypadal že ji chce zastřelit. Naopak, smál se na celé kolo. "Omlouvám se." ozval se přerývaný hlas. Přes spleť hadic a dýchacích přístrojů v obleku nešlo zaručeně poznat z hlasu jakoukoliv emoci, ale podle jeho obličeje se dalo soudit že má více než dobrou náladu. Podával ji ruku a to se rozhodla brát jako přátelské gesto, chytla se ho a on ji pomohly na nohy. "Ješte jednou se omlouvám..." začal, ale Eline ho přerušila: "Nic se nestalo, úplně to chápu."
"Vážně?"
"Ne, ale vojáci nám připadají stejně divní jako my jim."
Chvílí sledovala jeho nechápaví výraz a pak upřesnila: "Pracuji... pracovala jsem jako vědec, biologie - dopad radiace na živé organismy a prevence proti ní." "Aha..." voják zněl nesměle asi nebyl zvyklý na podobnou konverzaci. Pak jako by se konečně dostal do svého živlu, pevně sevřel samopal a vykročil do chodby.
---------------------
"Jdeme, vypadneme odsud." rozhodl a vykročil chodbou. "Počkej!" ozvala se Eline -její jméno si přečetl na identifikační kartě kterou měla z nějakého důvodu připevněnou k obleku- "a co ty dokumenty?"
"No asi dva kilometry odsud je armádní trezor, těžký zbraně a tak, kdybych měl schovat nějaký dokumenty schoval bych je tam."
"Skvělé, mezi hromadu výbušnin...",začala Eline ale on ji rychle přerušil:"Máš snad lepší nápad!?" Její přístup se mu nelíbil, byl zvyklý o věcech moc nepřemýšlet, prostě dostal rozkaz a udělal ho, to bylo vše. A zničehonic musel na všechno přijít sám a každá chyba by ho mohla stát život. Bylo toho na něj moc. "Ne." odpověděla, ale Maarten poznal že usilovně přemýšlí jak by mohla jeho nápad přebýt. Nedá si pokoj dokud nebude mít pravdu, takovéhle lidi znal. Pro ní byl jen obyčejný hloupý voják. Postupovali dál komplexem, překračovali mrtvá těla, nikdo už nebyl živý. Občas zaslechli praskání z vysílaček ale to bylo vše. "Škkkrrrrrr....szzzzzz...zzzzz.. ."
"Ta vysílačka mě už začíná štvát." pronesla po pár minutách mlčení Eline.
"Vážně? Tak to máš asi smůlu."
"Jo? A co když ji vypnu?"
"No, furt bude fungovat moje. A to si piš že jí zapnu nahlas." Usmál se. Protočila oči v sloup a schválně zůstala pozadu. Maartenovi to vyhovovalo, měl rád svůj klid.
"Šrrrrrr.....škrrr.....rrrrr..."
Došli k trezoru. Na masivní ocelové bráně-asi 5 metrů vysoké a 6 metrů široké- byla červenou barvou slova: Bezpečnostní trezor bojové techniky 3
"Páni..." pronesla Eline. Sledovala Maartena jak zadává kombinaci do terminálu. Vrata se pohnula. Většina přístrojů v komplexu byla tichá, vydávali maximálně tiché hučení. Proto bylo nezvyklé, když se několikatunová vrata s obrovským lomozem začala otevírat. Když Maarten vešel dovnitř začal mít podivný pocit. Otočil se, ale Eline jen přešlapovala venku. Rozsvítil světlo a pohlédl do oka kamery. "Identifikujte
se, prosím." pronesl mechanický hlas. "Maarten Raydon, A4-102."
"Povolení uděleno."
"Skvěle."
Vešel dovnitř a prohlédl si trezor. Jakožto milovník zbraní se rozplýval nad puškou Morana, s největší ráží z dostupného arzenálu a rovnou si jednu vzal. Jeho starou dobrou M24 si ponechal, může se mu někdy hodit.
"Eline?...Eline!"

"Kde je?" pomyslel si.
Vyběhl do chodby a rozhlížel se na všechny strany. Ve světle vycházejícím z trezoru ji ale nespatřil.
"Eline!"
Našel ji. Ležela na zemi, obličejem dolů. Nejdříve k ní chtěl doběhnout, ale pak si uvědomil děsivou pravdu.
Není tady sám. Uchopil Moranu a přes mířidlo si prohlížel chodbu. Oprýskané zdi, kabely, vyrvarné z držáků, ticho. Poklekl na jedno koleno vedle Eline a pak ho spatřil. Černě oděné postavy si všimnul jen díky světlu vycházejícímu z trezoru. Namířil zbraň a vystřelil. Jedna jediná vysokorážní kulka roztříštila obličejový krit a hlavu za ním. Neznámý se svalil k zemi. "Eline? Jsi v pořádku?"
Žila. Obrazovka na její ruce ukazovala normální hodnoty, slučitelné se životem. Jen ji omráčili. Zaslechl kroky a střelbu. Proběhl chodbou a vypálil dávku do nic netušícího vojáka. Měl černou uniformu, žádné poznávací značky. Střelba sílila. Zatočil do chodby, ale zpět ho vrátila dávka, která proděravěla stěnu kousek od jeho hlavy. Část omítky odletěla a poškrábala mu hledí přilby. Přehodil na M24 a jen tak nazdařbůh vystřelil do chodby. Chvíli bylo ticho. Pak za sebou uslyšel kroky. Otočil se a zamířil do chodby. "Klid, to jsem já."
"Eline?"
"Jo."
"Pozor." řekl a přitlačil ji ke zdi. Podal ji ČZ108 jednu z podle něj nejlepších pistolí a ukázal směrem k trezoru:
"Hlídej."
"Dobře." přikývla.
Zaslechl kroky. Že by se voják konečně
rozhodl vylézt z úkrytu? Nakoukl do chodby. Ne, seděl za provizorní hradbou z krabic a harampádí a díval se do chodby, zády k Maartenovi. Nevědomky přitom ukázal záda. Maarten vystřelil. Muž dostal křeč a svalil se na zem. Chvíli bylo ticho...
"Hej!" ozvalo se z chodby. Blížil se k nim muž, alespoň podle postavy. Měl na sobě řadový belgický protiradiační oblek. Kvůli světlu z baterky, kterou měl připevněnou na rameni mu nebylo vidět do obličeje. Na zádech měl M24, stejnou jako měl Maarten. Překročil vojáka a nastavil Maartenovi ruku.
"Zdravím, Stijn Troyes."
Maarten sklonil zbraň. Mužova baterka mu svítila do očí. Podal muži ruku. "Maarten..." začal, ale muž ho přerušil: "Maarten Raydon! Rád vás poznávám."
"Vy mě znáte?"
"Ale jistě, kdo by neznal druhého nejnižšího velitele pod sluncem."
Když uviděl Maartenův výraz, dodal:
"Omlouvám se, jestli jsem vás urazil. Jen jsem vám chtěl zvednout náladu."
"Nic se nestalo pravda je že 170 centimetrů není moc." odpověděl trochu ironicky Maarten.
"Co tady děláte?" rychle změnil muž téma.
"Šli jsme k trezoru, hledat ty papíry ohledně Faisceau."
"A?"
"Nevím. Ostatně, právě to jdu zjisti. Mimochodem, tohle je Eline."
Maarten muži věřil, teď byli všichni z komplexu na stejné lodi. Oblek byl totožný s tím jeho, nikde jinde se nepoužíval. Nepřítel to být nemohl, nenašel by se šílenec schopný se na takhle  zamořeném místě převléknout.
Než se Eline se Stijnem stihli poznat, byl už Maarten daleko v chodbě. Překročil mrtvého může a vešel do trezoru. Nebyli tam. Respektive byli, BYLI! "Ti hajzlové je stihli sebrat mezitím co jsme se tam vybavovali!"
"To je chvíle," pronesl Stijn "tak jdeme, ne?"
"Kam?" zeptala se Eline, ale to už byli oba daleko v chodbě.
"No přece za nimi!" zavolal za ní Maarten. Všichni tři pomalu vykročili chodbou. Chtěli by jít rychleji, ale to jim několika kilové obleky nedovolili.