RadStory

Část II.: Selhání

Jediný zvuk který narušoval dokonalé ticho kolem bylo klapání podrážek. Všechna témata hovoru byla vyčerpána před půl hodinou. Nikdo z nich se neodvážil porušit tu dokonalou harmonii ticha a téměř synchronizovaných kroků. Najednou, z ničeho nic prořízl ticho hlas: "Michail, day mne eto." Eline se neudržela a leknutím vyjekla. Maarten se podíval na Stijna. "Rusáci." potvrdil Stijn.
"Ty umíš rusky?"
"Trochu."
"Co říkal?"
"Něco jako: Dej mi to."
"Myslíš že mluví o těch dokumentech?" přidala se Eline.
"Zjistíme to." odpověděl Maarten. Opatrně nahlédl do místnost, ze které se před chvílí ozval hlas. Uvnitř stáli dva lidé. Jeden z nich, vysoký blonďák, podával tomu druhému složku papíru. Když Maarten mávl na Stijna, jakoby se na chvíli zastavil čas.
Eline ztuhla a mohla jen sledovat tu dokonale provedenou symfonii krutosti a násilí. Maarten proběhl dveřmi, narazil do muže držícího složku a přirazil ho ke stěně. Nahmatal kloub pod helmou a chytil muže pod krkem. Druhý muž leknutím uskočil, ale narazil do stolu a upadl na zem. Maarten vytáhl nůž a několikrát bodl do svíjející těla pod ním. Nepohlédl mu do očí, už by totiž neviděl člověka, minimálně ne toho inteligentního tvora za kterého ho všichni mají. Když se tělo pod ním přestalo hýbat, otočil se. Stijn stál obkročmo nad druhým mužem a opíral mu hlaveň samopalu o hledí. "Ne dvigaytes'!" sykl Stijn. Eline přebírala složku. "Jsou to ony?" zeptal se Maarten zadýchaně.
"Částečně."
"Částečně?"
"No, část chybí."
"Jak, chybí?"
"Prostě chybí, bože."
"Gde ostal'nyye?" procedil zkrze zuby Stijn. Rus jenom zavrtěl hlavou. "Gde ostal'nyye!?" zeptal se, tentokrát mnohem hlasitěji Stijn.
"Naydite ikh sami!" zavrčel rus. Na svůj vzrůst, kterým připomínal spíše medvěda než člověka, měl velmi vysoký hlas který by působil až legračně kdyby nebyl dostatečně modifikovaný přístroji v obleku.
"Ya nichego tebe ne skazhu!"
"Co říkal?" zeptal se Maarten.
"Že nebude mluvit..." odpověděl Stijn. Potom, spíše pro sebe než pro ostatní řekl: "Tak, jak chceš ty zkurvysynu." Došel k druhému, teď už nedýchajícímu muži a obratným pohybem ruky mu odepnul přilbu. Poté přišel k rusovi. Maarten věděl že se chystá udělat nějakou blbost ale nepřišel na to co. Ani Eline nedocházelo o co Stijnovi jde. Jen rus, jakoby věděl co ho čeká, začal pomalu kroutit hlavou. Stijn uchopil samopal za hlaveň a pažbou udeřil muže do obličeje, hledí se roztříštilo na několik střepů. Muž zalapal po dechu a vrhnul se po Stijnově ruce s přilbou. Ten však takovou reakci očekával a uhnul. Rus se jen bezmyšlenkovitě rozhlížel. Vzápětí spatřil šanci v podobě Elininy pistole a vrhl se po ní. Maarten ho popadl pod paží a hodil ho zpátky na podlahu. Muž se přestal bránit, jen si je nenávistně prohlížel. Jakoby se smířil s osudem bolestivé smrti na ozáření, ale nedokázal se smířit s tím že oni budou dále žít. Eline to nevydržela a vyšla z místnosti. Nakonec Stijn pokýval hlavou a hodil muži ukořistěnou helmu. Ten ji obratně chytil a trochu zbrkle a neohrabaně si ji nasadil. Následovalo půlminutové ticho, jakoby se ze zvířat, kterými teď všichni - snad až na Eline - nachvíli byli, začali opět stávat lidé. Nakonec ticho přerušil Maarten, poklepáním, až příliš hlasitým poklepáním na desky s dokumenty. Rus odevzdaně vstal, upravil si přilbu, vytáhl pistoli z pouzdra a podal ji Stijnovi. Potom jednoduchým pohybem naznačil aby ho následovali a rázným krokem vyšel ze dveří. Maarten z nějakého důvodu zůstal pozadu. Naopak Stijn se držel těsně za rusem a mířil na něj zbraní.
Eline šla někde mezi nimi. Nešli dlouho. Nekdo jiný jim totiž šel naproti. Naproti nim se na konci chodby, v záři slunce prosvítajícího skrz poničený strop, objevili dvě postavy.
Obě dvě držely samopal a obě dvě mířily na Stijna. Ten okamžitě levou rukou uchopil rusa a přiložil mu jeho pistoli k hlavě. Pravou ruku se samopalem si opřel o jeho rameno a zamířil na cizince. Postoupil trochu dál, aby na ně lépe viděl, ale to se mu stalo osudným. Nevšiml si totiž temné, zčásti zavalené
chodby při jeho levici. Z té, v ten samý moment zasvítil noktovizor a ozvala se dávka ze samopalu. Stijn sebou několikrát zacukal, z jeho levé ruky odletěl kus chrániče a ztratil se někde mezi ostatními troskami, jeho přilba praskla a sklo se rozletělo na několik kusů, jeho ruka, spíše instinktivně stiskla spoušť a zabila rusa před ním. Pak jeho tělo téměř bezhlesně dopadlo na zem. Eline zamířila do chodby, ale dávka kterou vypálila nezanechala žádný efekt. Jako odpověď se jí dostalo několik výstřelů a upadla na zem. Maarten, který právě přiběhl z chodby zamířil na noktovizor a vystřelil. Světlo zhaslo. Dva rusové vepředu v chodbě někam zmizeli. Na zemi ležela čtyři těla: Stijn,rus s noktovizorem, rus kterého Stijn v posmrtné křečí střelil do hlavy a Eline. Sklonil se k ní. Nedostala přímí zásah, oblek zároveň fungoval jako neprůstřelná vesta. Krvácela z ramene, tam se jim podařilo oblek prostřelit. Podívala se na něj skelnýma očima. "Bude to dobré." řekl. Nic lepšího ho nenapadla říct.
"Já nejsem malá Maartene," odpověděla, "Stijn to schytal, že?"
"Jo." odpověděl Maarten.
"Dejchá?"
"Nevím, jdu to zjistit."
Vstal a pomalu došel ke Stijnovi. Dýchal ale jenom slabě. Jenom slabě. Vzal jednomu rusovi helmu a nahradil s ní Stijnovu zničenou. "Stijne, prober se."
Eline jen zakroutila hlavou.
"Kašli na to. Z toho se nedostane."
Nastalo ticho. Minuta ticha. Ironie.
Eline se posadila vedle Stijna. "Je mi to líto. Moc."
"Pojď Eline musíme pryč."
"Už jdu."
"Jsi v pohodě?"
"Narozdíl od něho dost."
"No jo. Tak jdeme."
Pomalu vstali a teď už mnohem opatrněji pokračovali dál. Maarten si sám pro sebe říkal, jak mohl jako voják uvěřit tomu že by nikdo z nich, v boji proti přesile který dřív nebo později museli podstoupit, nezemřel.
A Eline. Eline jenom hleděla do prázdna.