RadStory

Část III: Krveprolití

Zbraň sebou cukla když mechanismus spustil a obrovskou rychlostí vyhnal náboj z komory. Nestřílel na velkou vzdálenost, ale i přesto byla patrná balistická křivka jako když hodíte šipku na terč. Když to vidíte poprvé fascinovaně sledujete kulku dokud si nenajde svůj cíl. On už v tom byl ale zběhlý a proto když se první voják skácel k zemi, měl už nabitou další kulku. Další stisknutí spoustě, další dopad nábojnice na oprýskanou podlahu, další zmařený život. Ostatní vojáci se schovali za nejbližší trosky. Jeden z nich vytáhl dalekohled a začal ostřelovače hledat. To neměl dělat, kulka zasvištěla vzduchem a proletěla zkrz dalekohled. Dotyčný se s tupým žuchnutím svalil k zemi. Dva zbývající vojáci okamžitě vystartovali jakmile zazněl výstřel. Odstřelovač zaklel a zamířil na běžícího muže. Vystřelil, kulka prošla krkem a nechala vojáka popoběhnout ještě asi dva metry než se nakonec svalil na zem. Druhý voják byl ale rychlejší. Musel vědět odkud se střílí, protože dřív než mohl odstřelovač cokoliv udělat dostal se pod jeho palebné pole. Znovu zaklel, tentokrát ještě hlasitěji a popadl samopal. Slyšel dupot po schodech a ránu pokaždé když voják rozrazil dveře aby nahlédl do další místnosti. Poklekl na jedno koleno a zamířil na za zvukem. Už slyšel vojáka za dveřmi. Jakmile se dveře otevřeli rozdrtila omítku kolem nich prudká dávka ze samopalu, stejná která z vojáka stojícího v nich nadělala cedník. Chvíli počkal a vduchu přepočítal střely. Pak zapnul vysílačku: "Vse mertvyye."
"Nu, ochen' khorosho." odpověděla vysílačka. Škodolibě se usmál.
-----------------------------------------------------------
Vrátil ruku zpět do rukávu. Obal od jídla, pokud tak té břečce mohl říkat, se stratil někde v záhybech obleku.
"Ty si nedáš?" zeptal se. Zavrtěla hlavou.
V každém obleku byl pro případ nouze proviant a lékárnička. Tou jí ošetřil zraněné rameno. Části obleku byly naštěstí vyměnitelné takže díru už v sobě neměla.
"Ne, díky."
"Jsi si jistá?"
"Ano. Jsem."
Uvědomil si to.
"Hele, já vím že..."
"Maartene. Nechci o tom mluvit."
Její tón byl více než rozhodný. Konec diskuse. S hlasitým povzdechem to vzdal. Nebyl psycholog a mluvit s lidmi uměl jen dvěma způsoby: kamarádsky nebo rozkazem. Rozhodně netušil jak mluvit o smrti s někým, pro koho to není v podstatě denní chléb. Šli dál, už ani nevěděli kam. Po chvíli si vyčerpaně sedli na hromadu trosek. Dírou ve stropě je ozařoval kužel slunečního svitu, ve kterém se vířili částečky prachu. Jinak byla kolem tma. Najednou sebou Eline trhla. "Slyšel jsi to?" skoro zašeptala.
"Co?" odpověděl, i když si sám nebyl jistý zda to chce vědět. Najednou se ozvalo důvěrně známé zašumnění. "Toh..." začala, ale rázem zmlkla. To už Maarten vylovil vysílačku. "Haló." pronesl. Po krátké odmlce zopakoval: "Je tam někdo? Tady A4-102. Opakuji A4-102!"
"Haló......Maartene?.......tady....."
"Špatné spojení. Ještě jednou a srozumitelněji." řekl, oba dva skoro nedýchali.
"Maartene? ......ty? Tady Curtiss. Opakuj.......dy.....tiss. Slyšíš......?"
"Curtiss?" zeptala se Eline.
"Jo, znám ho. Curtissi! Slyším tě. Opakuji, slyším."
"To jsem rád. ............tě. Ne........se. Op.....uji, zůstaň kde js.."
"Fajn Curtissi. Čekám."
"Ok, končí.." oddechl jsi hlas. Maarten se usadil na kusu železobetonu. Otočil se na Eline. Vypadala obrovská, což vzhledem k jeho výšce nebyla  výjimka, ale teď se ještě napřímila. Dojem mohl dělat i její pohled, když se jí Maarten podíval do očí, přísahal by že na něj míří nabitá zbraň.
"Kdo je ten Curtiss?" pronesla ledovým hlasem.
"No, hádám že nemám na výběr co?"
"Ne to teda nemáš!"
"Tak fajn. Eehm. S Curtissem jsme se seznámili ještě u zásahovky. Byl velitelem skupiny, všichni ho měli rádi, ale postrádal velitelské schopnosti. Byl dobrej, ale na velení prostě neměl talent. Proto ho vyměnili za mně. Byl docela naštvanej, i když, kdo by nebyl, že jo? No, každopádně jsme se kvůli tomu moc nepohodli. I když," usmál se "nakonec jsem si to vyžehlil tím že jsem mu domluvil stejnej plat jako já. Víš, on je Curtiss dost velkej materialista, takže... no takže tak."
"No, a co dělá tady?"
"Netuším, ale pokud vím je teď v nějakým speciálním komandu či co. Asi je sem poslali pro ty papíry." poslední slovo řekl stejným tónem jako kdyby říkal červi.
"Takže který z těch dvou klišé to bude?" zeptala se Eline.
Maarten jen překvapeně zamrkal.
"Myslím jestli to budou dva stáří dobří přátelé proti "těm zlejm," nebo dva co se nenávidí proti "těm zlejm"."
"No, spíš jeden pohrdá tim druhým, ale tomu druhýmu to nedochází."
"Ach tak." zase ten ledový tón. Odpověď očividně nebyla dostatečná.
"Hele, nevím co chceš vědět ale odmítám se o tom s tebou bavit!" teď už křičel.
"Jo? Očividně se tu něco děje za mými zády a já chci vědět co!"
"Vážně?!"
"Neříkej že o ničem nevíš! Nejdřív se tu objeví Stijn. Atomovej fyzik, údajně. Ale nezdá se ti že na vědce měl až příliš dobrou mušku?! A pak najednou, jé hele to je Curtiss, můj kamarád, ale neboj, vůbec se nemáme rádi, vlastně sebou pohrdáme!" poslední větu řekla na jeden nádech. Možná by pokračovala, ale musela se nadechnou, čímž dala nechtěnou příležitost Maartenovi.
"Eline, chováš se přesně jako lidi kteří tvrdí že vláda má k dispozici mimozemský technologie, ale neříká to lidem protože je chce mít na uzdě."
řekl klidně.
"Tohle byla ta nejkrkolomnější odpověď jakou jsem od tebe kdy slyšela." už nekřičela, ale Maarten ten pocit měl. Když se odvrátila a zahleděla do tmy, bylo mu to skoro až líto. Chvíli seděli mlčky.
"Eline? Já... je to jen schoda náhod. S Curtissem jsme se neviděli patnáct let." přál by si být lepší řečník, ale tohle očividně stačilo. Otočila se.
Její ledový pohled se změnil v ublížený a pozvolna přecházel do unaveného.
"Byla bych sama proti sobě kdybych ti přestala věřit," zahleděla se do jeho očí. Oba dva už měli toho druhého plné zuby, ale zároveň byl ten druhý jediný známý spojenec. "nezklam mne." dokončila. Mlčeli. Nebylo o čem mluvit. Všechno bylo řečeno. I to ticho v sobě skrývalo slova, která měla být řečena. Každý z nich doufal že se něco stane. Že zasáhne nějaká magie a vyprostí je z této situace. A tak se i stalo, i když by snad možná i doufaly kdyby ne. Zaslechli totiž střelbu. Maarten se rozběhl za zvukem, Eline se ho pokusila zastavit zvednutím ruky ale vzdala to dřív než začala. Raději vyběhla za ním. To co se jim objevilo před očima bylo až nepříjemně podobné scéně z koncentračního tábora. Asi osm těl pohozených stranou. Nekolik černě oděných mužů a další tři klečící. Za jedním z nich stál muž. Trhnutím sundal kležícímu helmu a střelil ho do hlavy. Došel k dalšímu. Opět mu sundal helmu, opět ho střelil do hlavy. Další dva odvlekli mrtvá těla k ostatním. Jeden z nich je začal polévat benzínem. Maarten vzal opatrně vysílačku: "Curtissi?" Jeden z vojáků zpozorněl. Poté došel k hromadě těl a opatrně sebral vysílačku. "Haló." řekl Maarten. Voják sebou škubl a klopýtavým krokem doběhl za jiným, pravděpodobně velitelem. Chvíli se dohadovali a pak se z vysílačky ozval hlas, ruský přízvuk se nedal neslyšet a navíc mluvil anglicky: "Umm..Hello!?"
Maarten jen položil vysílačku a namířil zbraň. Jedním jediným výstřelem poslal může k zemi. V táboře zavládla panika, všichni se pokoušeli schovat, ale nikdo si nevšiml z jaké strany se střílí. Maarten vystřelil znovu, ale tentokrát minul. "Sakra." zaklel a znovu zamířil. Výstřel však zazněl ještě dřív než stihl zmáčknout spoušť. "Já ne." podíval se na Eline. Otočili se. Nic. Samozřejmě.
"Myslím že to šlo odtamtud."
"Dobře, počkej tady."
"Dej na sebe pozor."
"Ty taky, Eline." povzdechl si.
Pak se rozběhl do tmy. Několik výstřelů, všechny mimo něj, se rozezněly okolím. Pomalu se plížil polorozbořenou budovou. Zaslechl výstřel, mnohem blíž, už slyšel i dopad nábojnice na zem. Šedý oblek, belgické insignie. "Jsem přítel." řekl muž. "Oh..fajn." odpověděl Maarten.
Muž znovu vystřelil. "Co tu děláš?" zeptal se. "Pracuju."
"Jó, to já taky."
"Jinak, jmenuju se Maarten."
"Hmmm, na tom nezáleží, stejně budeme za chvíli mrtví."
"Proč?"
"L'vy. Speciální jednotka. Jeden jedinej dokáže bez problémů vyvraždit celou jednotku. Tím myslím naší. Prej za to můžou ty ruský chemikálie, ale kdo ví." znovu vystřelil.
"Jeden je tady?"
"Jo," ozvala se hlasitá dávka ze samopalu, "a zdá se že tvůj kolega už s ním měl tu čest."
Maarten zaklel a rozběhl se k Eline. Vtom uviděl může, byl opravdu vysoký. Zastavil se a zamířil, ale muž už ho stihl zpozoravat. Obrovskou rychlostí zamířil a vystřelil dřív, než se mohl Maarten vzpamatovat. Klesl k zemi.
-----------------------------------------------------------
"Chudák kluk." povzdechl si. Byl už u armády úctyhodných třicet let a s L'vy
se už stihl setkat. Sice nevěděl jak se jejich jméno vyslovuje ani co znamená, ale věděl že jsou to pěkně tuhý skurysyni. Když zamával na rusáka, věděl že má jenom jeden pokus. Naštěstí měl ruční granát. Když ho hodil, rus neměl šanci. Výbuch možná přežil, ale stavba, už tak poničená výbuchem reaktoru, se zhroutila a pohřbila ho, nebo spíše to, pod sebou. A rusové ho ani nespatřili. Musel se pochválit, na čtyřiapadesát let slušný výkon.
-----------------------------------------------------------
Maarten ležel na zemi a dýchal čerstvý vzduch. Ani nevěděl proč se budova zřítila, asi špatná statika. Ostatně, bylo mu to jedno, stejně by ty dva průstřely pravděpodobně nepřežil. Jediné co mu bylo líto že už neuvidí svojí dceru a manželku. Teď teprve si uvědomil co provedl. Asi každý z těch které zabil měl někoho blízkého. Plakal. Ne že by mu bylo líto těch lidí nebo věcí které udělal. Ani neměl strach ze smrti. Věděl že jeho rodina bude v pořádku, dostanou dost peněz na spokojený život. Jen mu najednou přišlo že těch chvil s nimi bylo až málo. Chtěl je všechny nechat na důchod. Jeho matka mu vždycky říkávala :"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek." On to ale odložil, a teď o to přišel. Nakonec to vlastně byl slušnej život. Jenom by chtěl aby byl delší. Vykašlal něco krve, pravděpodobně poslední kterou ještě v těle měl.