Jako vlastně téměř každé ráno mi začala zvonit ta odporní plechová krabice. Nemám sílu s ní házet o zem jako každý vidí ve filmech, tak ji jednoduše vypnu. Pomalu jsem vstala a zakopla o roh skříně. Miluju svůj život, vždy mě dokáže
tak mile překvapit. Díky zarudlím očím od breku skoro nic nevidím.Nějak jsem se došourala do koupelny. První věc kterou jsem udělala bylo to, že jsem se podívala do zrcadla. Ubrečené černé oči slepené k sobě, slehlé téměř bílé vlasy do půlky zad a odporné tělo. Jak jsem již zmínila miluju sebe a svůj život. Ha, ha, ha. Proč musím být tak hnusná? Já nevím. Můj vzhled je asi to co odpuzuje lidi kolem mě. wVlastně mi to ani nějak moc nevadí. Po spáchání hygieny jsem šla do svého šatníku, vzala jednoduché černé tričko po stehna, kožené kalhoty a conversky. Jop mám ráda černou. Rodiče již nejsou doma, jak nečekané když už je 7:15. Moje snídaně (jestli se to počítá) je káva, kterou naliju do láhve a běžím (šourám se šnečí rychlostí) ke dveřím.
Jelikož už nemám moc času, tak vyjdu z domu a zamknu. Do uší si dám sluchátka a můžu vyrazit. Není zima ale fouká lehounký vítr, který si hraje s mými vlasy. Cestou potkávám běžce, lidi co venčí jejich domácí mazlíčky a studenty či pracující. Nijak se o ně ale nezajímám a jdu jednoduše bez výrazu směrem ke škole.
Pro mé rodiče neexistuji a vlastně se jim nedivím. Jejich největším rozhodnutím v mém životě bylo dát mi jméno. Alexandra ale všichni mi říkají Alex nebo hej ty. Ale všichni jsou vlastně nikdo, protože se s nikým nebavím. Z mého přemýšlení mě vytrhl kluk, který do mě praštil batohem, když přojížděl kolem na prkně. Jenom se otočil a omluvně se na mě podíval. Zelené oči a tmavé vlasy. Mohlo mu bát kolem 19. Debil ...
Po 20 minutách cesty jsem konečně došla před tu hromadu cihel. Před školou se potulovalo pár šprtů kteří měli nos zahrabaný mezi knihami, flákačů a barbín. Nikoho jsem si nevšímala a šla rovnou ke své skříňce. Většina 16ti letých holek by měla ve skříňce makeup nebo fotky s přáteli a učebnice. V mé skříňce byli jen učebnice, rozvrh hodin a tělocvik. Dnes máme 8 hodin, takže jsem do 4 ve škole. Super.
První předmět je ... bože fyzika. Co jsem komu kdy provedla. Vzala jsem tedy učebnice a šla do třídy. Sedím v poslední lavici u okna. Spolužáci na mě zase hleděli jako by mě neznali a něco si šuškali. Dneska je celkem pěkně. "Ježiší, holký, ona má zase ty conversky. No já bych to nevydržela, celé dny chodit v takových škrpálech." No jo jedna barbie od nás ze třídy. Mozek vymytej ale když dá kozy před ředitele, tak je vše možný. "Ehm, já tady jsem a nejsem hluchá." Na to se jenom otočila a hleděla si svýho. Né, začalo zvonit a náš fyzikář je přesnej takže přijde do třídy za 3...2...1.... "Dobré ráno žáci, nebudeme se zdržovat a rovnou začneme dělat dnešní téma. Dnes se budeme bavit o .......... Alexandro dávejte pozor!" Jé já upadla do mikrospánku? Trapás. "Když jste tak chytrá, tak mi řekněte co znamená ..." - kurva. to mám ale štěstí.
Už 15 minut hledám ty dementní klíče od skříňky, abych mohla jít domů. Dobrá, opravdu jsem nečekala, že budou až naspodu batohu ale v pohodě. Po odemčení jsem si dala zpět učebnice a nepotřebné sešity, zamčela skříňku a mohla vyrazit domů. Před školou jsem zase potkala muchlující se pár. Fuj. Už vidím jak za týden bude tady ta holka brečet, že ji ten kluk opustil. Když v tom mě z přemýšlení vytrhl můj obličej na chodníku a bolest v rameni. Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem. Asi o 3 metry stál kluk se se skejtem v ruce. Ách to je ten z rána. Když na tom neumí tak ať na to neleze. Však to rovnou si nějaký chytrák může sednout do kamionu a jen tak mě přejet. "Promiň, já nechtěl. Jsi v pohodě?" zeptal se něžně. "Jjjo, v-v pohodě" nějak jsem ze sebe vykoktala, protože mi podal ruku. Ano u normálních lidí obyčejné gesto ale pro člověka, který necítil dotek člověka asi 3 roky... "J-já musím, spěchám." s tím jsem vstala a běžela k sobě domů. "Páni ty jsi udělala dojem" řeklo mé svědomí. Ticho, já za to nemůžu. Doběhla jsem až k domu a už jsem nemohla. Běžela jsem zkurvené 3 minuty a už nemůžu.
Jediné na co mám sílu a chuť je tak maximálně lehnout do postele a buď si číst, nebo se dívat na anime. Vybrala jsem si knížku. "Poslední konec", ukončila jsem čtení v napínavé části, takže by bylo dobré pokračovat. Vzala jsem tedy knížku z knihovničky a šla si lehnout na postel. Už jsem ze začala ale vyrušil mě budík na stolku. Budík mi zvoní vždy v 7, kdybych buď usnula (za což bych byla moc ráda) a nebo bych prokrastinovala. Celý den jsem nic nejedla a mám hroznou chuť na něco. Udělám si vajíčka, fazole a párek. ano, já vím, že je to anglická snídaně (chybí jenom slanina a čaj) ale já tu kombinaci miluji, takže jde se vařit! Sice celý den slyším ve škole o vaření, ale mě to tak baví.
Po jídle jsem jen dala nádobí do myčky a šla do svého pokoje. Podívala jsem se na učení a udělala úkoly. Nejsem šprtka, jenom nepotřebuju problémy ve škole.
Když jsem se osprchovala byly 2 hodiny. Jsem zvyklá na málo spánku, tak jsem sedla za počítač a zapla lolko. Po hodině a půl hraní jsem to vypla, protože mě začali pálit oči. Zkusím si tedy lehnout. Jelikož mě nebavilo jen tak ležet, tak jsem dala mobil na nabíječku, pustila písničky a natočila si budík... Jaký je vlastně smysl života? Žijeme jen abychom umřeli ne? Proč lidi tedy tolik bojují za život. Vlastně ty lidi bojují za smrt. Smrt stejně jednou přijde. A co potom? Budeme jezdit na ponících co jí duhu? Budeme v nebi? V pekle? Ne. Já si myslím, že se budeme cítit přesně tak, než jsme se narodili. Ale jaké to bylo? Jaký to byl pocit když mi bylo třeba půl roku? Pamatovala jsem si jak jsem se narodila?... Takové otázky mě otravovaly až do půl čtvrté, než jsem konečně usnula.
